První boj Alastora Moodyho (fanfikce ze světa J. K. Rowlingové)

Jaký byl Alastor Moody jako čerstvý absolvent Školy čar a kouzel v Bradavicích? Proč z něj vyrostl bručoun, který si moc nepouštěl k tělu další lidi? Kdy přišel o oko a jak získal jeho náhradu? A s kým se nejvíc přátelil? O tom vypráví moje nejnovější fanfiction povídka, k jejímuž přečtení vás srdečně zvu...

Jako e-book ve formátech PDF a MOBI ke stažení zde...

Místo úvodu: Potterheadi, kolegové, doufám, že i tato povídka vás potěší, tentokrát je doplněna originálními ilustracemi, které jsem vytvořil díky umělé inteligenci Midjourney. Na úvod chci poprosit o shovívavost. V rámci příběhu se ne vždy držím faktů známých z originálu a dalších fanouškovských teorií a také zřejmě neuhlídám všechny chyby. Za druhé bych chtěl poděkovat účastníkům mé přednášky / workshopu, tentokrát o psaní fantasy, na akci Comic Con Prague 2023 pod hlavičkou Potterline. Nejen za účast, ale i za to, jak mě vytrénovali s povahou a pozadím postav Moodyho kamarádky Eziphiory Hopkinsové, jíž společně načrtli. Vy jste mi dali! Doufám, že to, jak jsem ji dotvořil, bude aspoň z většiny odpovídat vašim představám. Všem čtenářům pak přeji, aby si příběh užili jako já jeho psaní…

Eziphiora Hopkinsová, tmavovlasá bledá dívka s téměř průsvitnou pletí a pronikavýma šedomodrýma očima, seděla na schodech vedoucích do Mrzimorských chlapeckých ložnic tak, aby slyšela postupně slábnoucí halas z Velké síně bradavického hradu, a zároveň zůstala skrytá studentům i učitelům, kteří procházeli chodbou a předsálím. Dnes devatenáctiletá slečna vzpomínala na to, jaké to bylo, když sama do školy pár let nazpátek chodila. Nebyly to právě nejhezčí vzpomínky, tak už to prostě někdy bývá.

Dodnes se po večerech u ohně praskajícího v krbech kolejních ložnic vyprávělo o studentce, která tak zamotala hlavu i Moudrému klobouku, že volba její koleje trvala skoro půl hodiny. Rekord se zatím nepodařilo překonat! Nejprve prý měl klobouk jasno – Zmijozel. Jenže, protože bere v potaz přání nováčka, postupně vystřídal všechny koleje, až nakonec vyhrkl: Nebelvír! Tentokrát ale nebelvírští nejásali. Nevěděli, co si mají o nové spolužačce myslet, a ten pocit jim vydržel po celou dobu studia. Jako v každém větším společenství, i na této škole šly od úst k ústům klevety, každý si něco přidal, něco zjednodušil. A tak nakonec nebylo jasné, co je ještě pravda a co už legenda provázející Eziphioru celými roky.

S jistotou se vědělo jen pár věcí, třeba, že je děvče sirotek. Že jí ve škole nejlépe jde studium bylinkářství a také péče o kouzelné tvory. S divokou přírodou si rozuměla lépe než s lidmi. Byla nesmírně chytrá, což profesoři kvitovali s nadšením. Nikoho tak nepřekvapilo, že jejím patronem byla liška. Eziphiora ale profesory trápila tím, že neustále řešili to, že dívka měla zavazadla, kapsy kabátů, krabičky a dózy ve své ložnici plné malých i větších tvorečků, které zachraňovala jak z rukou ne právě laskavých čarodějů, tak z nepříjemných situací v lesích a lukách bradavických pozemků. Kde nebyla živá, tam ležely jejich skici, velké malované obrazy, stohy fotografií, které vytvořila sama. A pak sešity popsané poznámkami o každém ze zvířátek. Pak tu byla ale také temná stránka jejích příběhů…

Nikdo se jí na to neodvážil zeptat, ale říkalo se, že coby šestileté děvčátko zavinila smrt svého bratra. Její otec byl prý velmi přísný muž, který ale dcerou takřka pohrdal. V jeho očích byl jediným nástupcem rodu jeho malý syn, jehož mu povila předchozí žena. Rozmazlovaný, bez nejmenších výtek přijímaný a upřednostňovaný devítiletý kluk. Malý Zachary toho také patřičně využíval, mladší nevlastní sestru mořil a nikdy nevěděl, kdy přestat. Eziphiora se snažila, téměř žadonila o otcovu přízeň, ten byl ale jako kus ledu – dokud se neobjevil bratr. Eziphiora zatrpkla. Celé mužské pokolení pro ni skončilo. Vnímala je jako cizí druh, který se nechce přátelit, a ona o to stála také čím dál méně.

Trávila více času s matkou, která byla v očekávání dalšího potomka. Ta dívce dokonce vytvořila zimní zahradu v domě, připomínající malý soukromý ráj. Eziphiorina matka totiž viděla, jak ji neláska otce mění ve stín kdysi veselé holčičky plné očekávání budoucích dnů. Chtěla tak pro ni vytvořit místo, kde by mohla být šťastná, obklopená barvami a přírodou, již milovala. Za pomoci zmenšovacích kouzel a moudrých rad zahradníků z okolí tak vybudovala zahradu, v níž rostly malé verze akátů, teaků, palem, vlnovců a dalších doplněných o kapradiny a celé trsy různobarevných květin. Ovšem pro Eziphioru byli nejpodstatnější ptáci. Desítky malých kanárků i velkých papoušků, jednobarevných či duhově zbarvených. Jejich klevetění, poletování a napodobování okolních zvuků ji dokázalo zabavit na celé hodiny. Právě jejich kresbami se pomalu sama učila tvory kolem sebe přenášet na papír a plátna. Šťastné okamžiky ale měly vzít brzy za své.

Šestiletá Eziphiora, nevlastní sestra Zacharyho a vlastní čerstvě narozeného bratříčka Aydina, brala své papoušky ven, mimo klece a zimní zahradu. Byli ochočení a nijak neprojevovali touhu prchat. Toho dne vyrazila na skálu poblíž domu se svým úchvatným kakadu palmovým, jehož černému a šedo-zelenému peří vévodily červené líce a rozježená chocholka. Nádherný velký pták letěl poblíž Eziphiory, aby jí pak na kusu starého dřeva pózoval na nový obraz. Ani jeden si nevšiml malého Zacharyho, škodolibě se plížícího za nimi.

Říkalo se, že to prý bylo rychlé. Holčička ani její kakadu nezaznamenali ani pohyb, když uličník vyběhl z úkrytu a mrštil po ptákovi kamínek. Byl malý, nijak by ho nezranil. Ale ve chvíli, kdy se papoušek polekaně vznesl nad celou scénu, odkudsi se vynořil velký dravec a chytil jej do spárů s takovou silou, až peří létalo. Bylo jasné, že je po všem. Eziphiora zakřičela, neschopná zvládnout nápor hněvu, který se každým jejím pórem chtěl prodrat ven. Ještě se ani jedno z papouškových peříček vyrvaných dravcem nedotklo země, a už Eziphiora celá běsná byla u malého bratra se zaťatýma rukama. Chtěla ho zmlátit, chtěla ho zničit, chtěla… Nakonec do něj jen vší silou strčila, aby upadl na zem. Do toho úderu vložila veškerou sílu, ale chlapec nespadl. Začal klopýtat dozadu, marně hledajíc svoji rovnováhu a pevný bod. Dva, pět možná deset vratkých kroků vzad, než ztratil zem pod nohama. Z okraje srázu se zřítil bez jediného hlesu.

Výška nebyla příliš velká, nejvíce čtyři či pět metrů. Ale Zachary byl stále malý chlapec, více nebylo třeba. Ležel na zemi, po spánku mu stékal tenký pramínek krve. Eziphiora začala znovu křičet, o pomoc. Oba rodiče doběhli takřka zároveň. Ještě je uviděl, ale na jakoukoli pomoc bylo pozdě. Dívenka seděla ve stínu stromu opodál, svět kolem ní se zdánlivě ponořil do šedé mlhy a nejasných obrysů, vše potemnělo. Už nikdy nic nebylo jako dřív. Oba rodiče ztráta syna poznamenala jako nic jiného. Otec ztratil svou sílu, pokrčený v ramenou se ploužil den za dnem, bez ohledu na ručky Aydina, vzpínající se k němu. Dokud ho tragédie neskolila zcela. A tak zůstali tři. Týdny se vlekly a Eziphiora viděla, že i matka se ztrácí před očima. Vlasy jí zbělely a ztratily pružnost, jídla se téměř nedotkla, byla jen stínem ženy, která rozdávala energii a úsměvy. Svého muže a nevlastního syna následovala zanedlouho. Eziphioru pak odvedli, zimní zahrada uvnitř opuštěného domu zpustla, seschla, a nakonec i ona zmizela nadobro. Aydin skončil v sirotčinci.

A tak Eziphiora Hopkinsová zůstala sama. S nemalým dědictvím, ale sama. Jen se svými kresbami, obrázky a fotografiemi, se svou láskou k všemu živému, vyjma lidí. Bála se jich. Mohli ublížit. Mohli v ní znovu probudit zlo. Jakkoli se všichni snažili děvčátku vysvětlit, že událost s jejím bratrem byla strašlivá nehoda, že ji nikdo nepodezírá ze špatných úmyslů, nevěřila. Obklopila se mlčením a vzdorem, svět pozorovala s hořkostí. Kromě vzácných okamžiků, kdy jí dovolila zapomenout krajina a tvorové kolem ní. Bála se, byť jen navštívit Aydina, který tak vyrůstal opuštěný jako ona.

Přijetí do Školy čar a kouzel v Bradavicích bylo pro Eziphioru vysvobozením z jednotvárnosti. Zařazení do Nebelvíru pak bylo největším překvapením pro ni. Ale Moudrý klobouk vždy věděl, jak rozhodnout správně. Začaly se objevovat i dny, kdy Eziphiora pookřála, dokonce si našla hrstku přátel, dva nebo tři, s nimiž se i smála. Fascinoval je nový kakadu palmový, kterého si pořídila před nástupem v Příčné ulici a připomínal jí ztracené okamžiky s rodinou. Zároveň ji ale jeho klidný zvídavý pohled naplňoval klidem, tichá i skřehotavá blízkost jí dodávala pocit, že na světě přece jen je někdo, kdo ji má rád. Dala ptákovi jméno Midnight, Půlnoc, dle barvy peří. Midnight býval středem pozornosti rád a také díky němu se Eziphiora seznámila s prvním člověkem, kterému se podařilo dostat na dosah blízko její duši.

Byl sice o pár let mladší, působili jako Jin a Jang, ale právě tím vzájemným doplňováním se si byli čím dál bližší. Tomu klukovi s blond kšticí neposedných vlasů, bystrým pohledem a jiskrnou povahou, byly naprosto vlastní loajalita, odhodlání, schopnost tvrdě pracovat, hrát vždy fair-play. Kdyby pro něj kolej neexistovala, musela by vzniknout s ním. V případě tohohle kluka Moudrý klobouk ještě ani nedosedl na jeho hlavu a prohlásil jasné: Mrzimor! To byl Alastor Moody, houževnatý mladík, který měl v srdci stejně odvahy jako dobroty. Pocházel z dobré rodiny, vážené a uznávané. Nikdy ale nezpychl, nikdy se nepovyšoval. Naopak ze své hůlky, čtyřiatřicet dlouhé, vytvořené z kůry severských borovic s jádrem z vousů Qilina, čínského křížence draka a jelena s neobyčejnými schopnostmi, byl Alastor ochoten kdykoli vykouzlit něco pro radost či prospěch potřebných. Svými kousky často bavil právě Eziphioru, svoji nejlepší kamarádku, jíž byl rozhodnut bránit před jakoukoli pomluvou či úskokem. A myslel na ni i teď, když v bradavické Velké síni utichaly oslavy zakončení ročníku, pro Alastora a jeho spolužáky posledního.

Eziphiora Hopkinsová a Alastor Moody (ilustrace: Ivan D. Hladík v Midjourney)

Alastor Moody se rozhlížel po Velké síni, po tvářích spolužáků, mezi kterými měl spoustu přátel, ale i nějaké nepřátele, jak už to po letech ve škole bývá. Snažil se zapamatovat každý detail dne, tohoto 30. června, který měl být výjimečným. Rozhodně neopakovatelným. Bude mu to tady chybět, věděl. I někdy nekonečné hodiny kouzelných formulí či lektvarů, oproti tomu zábavné dějiny čar a kouzel nebo přeměňování. A pak péče o kouzelné tvory a astronomie spojená po tři roky se starodávnými runami, kdy obojí vyučoval profesor Enzildor Duvius, Alastorův mentor, a tak trochu i přítel. Byť Alastor nebyl schopen určit, jestli je jeho oblíbenci šedesát nebo sto šedesát let. Duvius jej doučoval řadu zajímavých věcí nad rámec osnov, třeba umění perspicacem exercendi, tedy trénink bystrosti.

"A co bys chtěl dál dělat, až skončíš studia?" ptával se profesor pravidelně.

"Přemýšlel jsem o vícero věcech," odpovídal Alastor. "Líbilo by se mi být magizoolog, ale také bystrozor, možná. Vážně ještě nevím," váhal.

"Ať už budeš pracovat se zvířaty nebo lovit padouchy, bystrost bude tvou nejsilnější zbraní," byl přesvědčený Duvius a Alastor mu důvěřoval. I přesto měl dost času na výpravy až na samý okraj školních pozemků a, ruku na srdce, i za jejich hranici.

S Eziphiorou objevovali nová zákoutí, kdykoli za ním mohla přijet. Předváděla mu nové kousky, které se zatím Midnight naučil, stopovali různorodé tvory a tvorečky, nebo jen tak leželi v trávě a povídali si. Svěřovali nejtajnější plány i plkali o úplně nepodstatných báječných zbytečnostech. S úsměvem vzpomínali, jak se poznali. Alastor tehdy užasle sledoval, jak se Midnight mění v bohatě zdobený vějíř, hned zase v postavičku baletky předvádějící na špičce Eziphiorina ukazováčku piruety a zpět na nádherného papouška komentujícího ovace publika. Eziphiora si zase Alastora všimla mezi přihlížejícími na ukázce kouzel v hodině přeměňování díky jeho pohledu. Alastor měl pravé oko čokoládově hnědé, druhé jiskřivě modré, jako by se v něm zrcadlily horské bystřiny naplněné rtutí a stříbrnými penízky.

"Asi se příroda nedokázala rozhodnout, tak mám jedno oko po matce, druhé po otci. Heterochromie se tomu říká," krčil rameny, jako by mu vzácnost byla na obtíž. Vlastně, trochu byla...

O těch nepřátelích, které si bez vlastního přičinění mezi spolužáky najde skoro každý, už jsme si povídali? O problémech, jež si nehledáme, ale ony si najdou nás? Ten Alastorův měl špičatý nos, který rád strkal do věcí jiných. Divoký Ir, zmijozelská hvězda Evan Rosier. Škodolibý vyznavač všeho temného, před nímž se každý prvák raději schovával, pokud nechtěl na vlastní kůži pocítit formuli flipendo, díky které Rosier shazoval po cestě mezi učebnami malé špunty jako kuželky jen tak pro radost.

"Ani příroda si s tebou nevěděla rady, Moody. Nejspíš tě splácala z toho, co zbylo? Nemáš náhodou mezi prsty na nohách blány nebo ještěrčí ocas?" provokoval Moodyho od chvíle, kdy se poznali. Rosier cítil, jak jím Alastor opovrhuje. Ale to ho jen provokovalo k ještě hanlivějším narážkám a schválnostem.

"To, jak ti všechno jde jakoby samo, to ho musí děsně žrát," mínila Eziphiora. Málokdo totiž tušil, jak velké úsilí studiu musí Alastor věnovat, aby dosáhl požadovaných výsledků. Chtěl být dobrý. Ale ne pro nějakou planou ctižádost, zkrátka chtěl věcem rozumět.

"Vždyť mu to může být jedno – on je z 'dobré rodiny', on se učit nemusí, a přece se neztratí," nechápal Alastor.

"Právě, a vidíš… Ještě se mi divíš, že nemám ráda lidi?" uzavřela Eziphiora.

"Možná bys už měl jít," vrátil Alastora do současnosti profesor. "Pokud mi ještě slouží zrak a mysl správně, nejspíš tam dole na tebe někdo čeká," přimhouřil šibalsky jedno oko za tlustými skly brýlí. Alastor se zastyděl, nechal Eziphioru čekat!

"Děkuji, pane profesore. Pokud by to nevadilo, rád bych se za vámi někdy zastavil," řekl.

"Kdykoli, milý Alastore, kdykoli jsem k dispozici," odvětil profesor, když už byl chlapec téměř na chodbě a spěšně běžel ze schodů.

Pracovna Enzildora Duvia a kabinet magizoologie (ilustrace: Ivan D. Hladík v Midjourney)

"Promiň, zapomněl jsem se," už z dálky se omlouval Eziphioře, která stále seděla na schodech, Midnight před ní zvídavě hopsal, nakláněl hlavu na stranu a pozoroval kolemjdoucí. Alastor už byl u kamarádky, objal ji a z náprsní kapsy vyndal několik slunečnicových semínek, která tam nosil právě pro tuhle příležitost. "Kdo je hodný kluk Midnight?" smál se, když natáhl dlaň, aby si mohl papoušek pochutnat.

"Ale, kohopak to tady máme? Není to nový hvězdný pár magorů, kteří stráví zbytek života hrabáním se v hnoji nebo ptačím trusu?! Ó, jak vznešené poslání!" teatrálně vykřikoval Evan Rosier kráčející v čele své party spolužáků.

"Ty, Rosiere!" prudce vstal Alastor, tasil hůlku a už byl u spolužáka a tiskl mu ji ke krku. Ten se ale šklebil dál.

"Co uděláš, Alastore, tak co?! Nic! Jako vždycky stáhneš ocas a odplazíš se. Všichni víme, kdo tady má schopnosti i kuráž," sípavě pronesl Rosier, ale v očích se mu odrážela obava, jestli tentokrát Alastora skutečně nenaštval. Alastor ale skutečně hůlku zase uložil. Chytil ale nepřítele za vázanku pod krkem a přitáhl si jeho obličej ke svému.

"Nestojíš mi za to. Nemáš ani takový význam, abych se tebou dál zabýval," sykl a odstrčil Evana, až ten narazil do hloučku svých přátel, čekajících, jak se scéna vyvine. Ale to bylo všechno. Evan si srovnal límec.

"Jednou bude možnost ti to vrátit. A já si ji pořádně užiju!" uzavřel.

"Že se s ním vůbec zahazuješ," poznamenala Eziphiora, vstala a oprašovala si šaty. "Tak co, platí náš plán nebo chceš jít slavit?" řekla.

"Samozřejmě, že platí. S rodiči máme domluvenou večerní oslavu doma, přijde i někdo z příbuzných – teta se strýcem a bratranci, a také pár sousedů. Ale až večer kolem deváté. Říkal jsem jim, že máme program."

"To jsem ráda. Aspoň si to můžeme užít. Navíc dnes nemá pršet a je teplo," dodala Eziphiora, když z hlavní brány Bradavic mířili na stanici vlaku, který je měl dovézt na samou hranici Rutlandu, hrabství v East Midlands, kde Moodyovi žili v nádherném viktoriánském sídle. A co víc – dům byl jen asi hodinu a půl cesty od míst, kde vyrůstala Eziphiora. Aby toho nebylo málo, také bylo místo plné zeleně, luk a hájů, uprostřed dozdobené přírodní rezervací Rutland Water, jedním z nejkrásnějších přírodních krás Británie.

Eziphiora a Alastor se pravidelně na konci června přicházeli s kamarády a společně tu po soumraku odchytávali creersishe, malé magické tvory, kteří tudy před začátkem léta migrovali do lesů. Tahle sotva deseticentimetrová stvoření, která si lidé mimo kouzelnický svět často pletli s mrštnými veverkami, mají zvláštní dar. Kdekoli se usadí, jen jejich pouhá přítomnost probouzí vegetaci k životu. Kdekoli se batolí nebo pobíhají tato zvířátka, všemu rostlinstvu se daří. V dávných dobách a dnes ještě tam, kam příliš nezasáhl moderní svět, si je farmáři předcházeli. Stavěli jim z dřeva domečky kolem svých polí, nařezávali kůru stromů poblíž, jelikož creersish se živí smolou vytékající z kmenů. Tvorovi se dařilo kdysi i v Evropě, kde ale s počátkem nové éry přišel hladomor poté, co lidé svým chováním takřka creersishe vyhubili, a celé země se otřásaly v základech po masivním úbytku důležitých plodin. Časem si našli způsob, jak si poradit, a na užitečné pomocníky zapomněli…

Creersish se přesunul hlavně na jih, velké houfy jich našly domov v afrických džunglích, kde mohou naplno nepozorováni působit a nemají takřka žádné nepřátele. Na několika místech Británie ale stále ještě lze nalézt celé skupinky zvířátek, i v bradavických sklenících měli vybudované cosi jako holubník na zemi. Srst mrňousků připomíná ježčí bodliny, z obličejíků září velké oči a nejvýraznějším znakem jsou velké uši, jejichž konce za tmy světélkují. Právě proto se nejlépe hledají za nocí nebo večer. Creersish má totiž jednu výraznou slabost, a tou je voda. Neumí plavat, vzhledem k jeho vzrůstu i větší louže představuje problém. A tak, když přijde čas jarní migrace, kdy se creersish stěhuje do zalesněných zarostlých míst, aby přivedl na svět potomky, pomáhají mu lidé tak, že jednotlivá zvířátka přes mokřady a z blízkosti toků přenášejí do bezpečí. Mezi ty už řadu let patřili i Eziphiora a Alastor, kteří si během těch večerů užili i klábosení s dalšími mladými kouzelníky, kteří se sem sjížděli z různých koutů. Sedávali kolem ohně, vyprávěli si historky, vzájemně se učili nová kouzla. Mladší creersishi je následovali až sem, posedávali na větvích kolem a někdy i olizovali kousky šťavnatých broskví, melounů a jiného ovoce, které jim sem lidé nosili na přilepšenou. Nejinak tomu bylo i dnes.

Dva mladí, skoro už dospělí kouzelníci Eziphiora a Alastor byli stranou společnosti, která si u oranžových plamenů společně začala broukat nějakou starou keltskou melodii. Leželi zády k sobě, opření o kmen porostlý mechem, na jehož konci po sobě pokukovali Midnight a jedna úplně malá samička creersishe.

"Měla jsi pravdu, je to krásný večer," řekl Alastor a posunul se tak, aby měl výhled na jiskry vylétávající z ohně, zářící ještě hodně vysoko, než úplně vychladly a splynuly s přicházející tmou.

"Je. V takových jako by neexistovalo nic jiného. Jako by celý svět usínal v poklidu," poznamenala zasněně Eziphiora. "Bez starostí, hádek, bez nepochopení, bez zla," dodala.

"Jako bychom na celém světě byli jen my dva, Midnight, a před námi se rozpínalo cokoli si budeme přát," přidal se k ní Alastor. "Vlastně taky máme. Poslední prázdniny a pak… Pak začne nová část života. Už jsem ti říkal, jak se těším?"

"Dneska jen asi desetkrát," zasmála se Eziphiora. "Však to také dneska pořádně oslavíš."

"Vážně nechceš jít se mnou? Víš, že rodiče tě moc rádi uvidí. A není to jen rodinné záležitost, i když ty jsi vlastně už součást rodiny," řekl Alastor.

"Kdepak, jen si to oslavte spolu. Já se ještě zdržím tady a pomůžu ostatním, do rána bychom mohli být hotovi," zavrtěla hlavou Eziphiora, ačkoli to nemohl Alastor v šeru vidět. "Řekni mi jen, ale nemusíš, jestli to bude znít hloupě… Že zůstaneme přáteli napořád? Že i když nás budoucnost zavede kamkoli, nikdy se nevzdálíme?"

"To víš, že zůstaneme, proč by ne? Malíčková přísaha?" Zvedli se z trávy, posadili proti sobě a zahákli malíčky pravé ruky. "Kámoši napořád!" provolal Alastor. Pak se oba zvedli, rozloučili a slíbili si, že následující den se opět sejdou. Alastor zamířil ke stromu, o který měl opřené své koště, a když si ho bral, vyplašil párek creersishů olizujících pramínek smůly. Vznesl se vysoko nad jezero i louky a během pár minut byl doma.

Krásný a starobylý dům, kde rod Moodyů žil už nejméně sto padesát let, zářil okny do okolní tmy. Uvnitř v hlavní jídelně hořel oheň v krbu i přes teplé počasí. Alastorova maminka to milovala, měla ve zvyku v krbu topit jen pro to měkké teplé světlo. Vždy u něj ležela na kanapi, četla nebo háčkovala.

"Tak jsi tady akorát, hosté už přicházejí," řekla, jakmile Alastor vstoupil. "Ještě by ses mohl převléct, v tomhle jsi určitě celý den." Alastor nenápadně protočil oči, ale vydal se do své ložnice, aby si vzal něco vhodnějšího pro slavnostní okamžiky.

"Musíme to dneska vydržet," zašeptal mu otec, kterého míjel na chodbě, a zamrkal na syna. "Zítra ráno tě ale vezmu na pořádnou stopovačku. V okolí se prý objevil nový jelen a podle některých stop to bude kus!" další mrknutí. Alastor se na něj usmál, půjde rád.

V ložnici pak sundal oblečení, které bylo cítit kouřem, lehce potem, ale také creersishi. Mamka měla pravdu. Za chvilku byl ale Alastor jako ze škatulky a mohl sejít zpět do jídelny, kde okamžitě nastal jásot a potlesk.

"Ale no tak… Vždyť jsem jenom dokončil školu," bránil se Alastor, jenže objímání a potřásání rukou nebraly konce. Oheň v krbu se kroutil do červenožlutých pramínků a oslava teprve začínala.

Není jasné kolik přesně, ale hodně mil odsud také plápolal v krbu oheň. V místnosti, která nebyla zdaleka tak domácky přívětivá, jako ta u Moodyových. U tohoto vysokého kamenného krbu stál muž v tmavém hábitu, v ruce držel pohár s drahým vínem, svůj chladný zrak upíral do ohně, přestože mluvil s člověkem, který stál za ním v uctivé vzdálenosti. I tem měl hábit – v odstínech zelené. Oba pak měli kápě na hlavě, přestože tu nebyl nikdo další, kdo by je prozradil.

"Místo u stolu je třeba si zasloužit, to se nedá jen tak koupit," řekl ten vyšší u ohně a odložil sklenici. "Je mnoho těch malých, nicotných, kdo poslechnou, ať se jim řekne cokoli. A přesto zůstanou stranou, užiteční jen dočasně. Ale ty chceš víc. Pak se od tebe také víc očekává," pokračoval k mladíkovi, který měl jedinou malou výhodu, že jej doporučili Lestrangeovi, příbuzní jeho rodiny.

"A také jsem víc ochoten dát," doplnil povědomý hlas. Muž u krbu se otočil. Ve stínu kápě a nedostatku světla v místnosti byly rysy jeho tváře málo patrné, ale mladík stejně sklopil v úctě hlavu. Vždyť před ním stál On, ctěný Tom Rojvol Raddle, tedy lord Voldemort. Jeho původním jménem už se ho neodvážil oslovit nikdo. Tedy – nikdo, kdo měl kapku rozumu. Už vůbec ne Evan Rosier, který tu teď stál se zpocenými dlaněmi, ale nezdolným přesvědčením, že se za každou cenu musí stát jedním z těch, kdo mohou čím dál mocnějšího Voldemorta následovat.

"Ano?" řekl právě.

"Ano," zopakoval Evan Rosier. "Jen řekněte, pane, a půjdu kamkoli, učiním cokoli," na chvíli se odmlčel a mnohem méně odvážně dodal: "Zabiju kohokoli."

"Zabít dokáže skoro každý, kdo třímá nůž," mávl rukou Voldemort. "Pravý čaroděj dokáže víc. Dokáže zanechat trvalou stopu, dokáže způsobit bolest a zoufalství, aniž by prolil krev. Jakkoli je to lákavé. Chceš-li při mně stát, až si zpět vezmeme, co je naše, a nastolíme pevný řád v kouzelnickém světě Británie, pak budeš muset ukázat víc. Otázkou je, zda na to máš."

"Uvidíte, rád vás přesvědčím," hlesl Rosier, už zase pevnějším hlasem.

"Pak se budu těšit," pokynul mu Voldemort rukou ke dveřím. Schůzka byla u konce.

Creersish & Evan Rosier a Voldemort (ilustrace: Ivan D. Hladík v Midjourney)

Vypily se litry čaje, dobré ovocné víno a otec dokonce dovolil Alastorovi srknout si stopečku pálenky. Snědly se koláčky, sladké i masové, i lososová bříška, která speciálně pro tento večer nechala matka připravit domácími skřítky. Mladík už teď ležel ve své posteli, škvírou v závěsech na vysokých oknech pozoroval noční oblohu a padající hvězdy. Skoro cítil, jak je dospělý a schopný postavit se novému životu s rovnými zády. Usínal s představou, co všechno ho čeká v dalších letech.

Ráno v šest hodin se mu ale vstávat nechtělo. Přesto se donutil a vyrazil s otcem do lesa. Ačkoliv jim to zabralo pár hodin, než skutečně objevili jelena, vůbec se nenudil. S otcem si vždy měli co říct, byl pro Alastora zdrojem zkušeností a praktických rad, měl pro synovy touhy a zájmy pochopení. Dlouhé minuty mu vysvětloval, jak se liší stopy v přírodě podle toho, v jakém rozpoložení je zvíře zanechalo. Které rostliny jsou dobré pro lidi, pro lesní zvěř, a které naopak dokážou během chvíle zahubit. Přitom ale třeba dnes postupovali potichu, sledovali otisky kopyt v měkké půdě, až se před nim jako za odměnu na mýtině zjevil statný jelen. Byl celý bílý, jako ze sna, a na hlavě nesl mocné paroží. Alastor i jeho otec zvíře s obdivem pozorovali skrytí za houštím, dokud se jelen sám nevzdálil.

"Nádherný," zhodnotil otec, než se vydali zpět k domovu. Pro oba to byl zážitek, o němž pořád dokola vyprávěli celé odpoledne. Pak si Alastor obul pevné nepromokavé boty, na krátký kabát přidal malý ruksak, do nějž si uložil svačinu, sklenici broskvového kompotu a dárek pro Eziphioru.

"Do půlnoci jsem doma!" houkl do útrob domu a doufal, že ho matka nebo otec slyšeli. Slyšeli. Než došel na příjezdovou cestu, odkud vždy odlétali na košťatech nebo vyjížděli s vozem (podle toho, do jakého světa mířili), jeho otec Ernest a matka Dolcie Moodyovi svého potomka sledovali.

"Myslím, že na sebe můžeme být pyšní," pronesl otec. Dolcie se mu ještě více přitiskla na rameno a stiskla mu dlaň.

Zhruba dvanáct čarodějů ve věku od šestnácti do dvaceti let opatrně procházeli mokřadem kolem řeky a opatrně do sítěk chytali zbylé creersishe, kteří sami oblast nedokázali překonat. Mezi nimi i Alastor a Eziphiora. Už měli takřka hotovo, a to bylo teprve pozdní odpoledne. Traviny kolem ohýbal mírný větřík, vzduchem se nesla vůně kvetoucích stromů a rákosu rostoucího na okrajích vody. Za chvíli svůj úkol dokončili. Začali se loučit a slibovali si, že zase před zimou a nejpozději příští jaro se tu opět uvidí.

"Chtěla bych se podívat domů, šel bys se mnou?" zeptala se Eziphiora, když se do vzduchu vznesla všechna košťata, jen oni tu zůstali.

"Jasně, rád," řekl Alastor a za okamžik už nebem mířili k opuštěné stavbě obklopené stromy. I cesta k domu dávno zarostla. "Ale musíš mi slíbit, že nebudeš mít ten smutný výraz!" řekl Alastor, když se blížili k vchodovým dveřím.

"Hm, to těžko, mám ho pořád," rýpla si Eziphiora.

Odemkla klíčem, který visel hned vedle dveří. V domě nebylo co ukrást, nikdo sem nechodil, jen správce dohlížející na Eziphiorino dědictví. Velmi laskavý starý advokát Ashton Brooks.

"Měla byste přemýšlet, co s tím domem chcete udělat, než se úplně rozpadne. Nakonec – je pouze váš, bratr získal byt v Londýně a kousek lesa," říkával dívce. "Vím, že bydlet v něm nechcete, ale… Je dost prostorný, co kdyby sloužil lidem. Je obklopený přírodou, v krásném místě. Jako domov pro děti bez rodin nebo nemocné by byl ideální," nabízel jí řešení a přidával kontakty na lékaře či úředníky ze svého okolí, kteří by si s takovým projektem věděli rady. Eziphiora kývala, vlastně ji ta myšlenka nadchla, ale zatím ještě neměla odvahu takový krok udělat a od domu se zcela odstřihnout. Sama sem ale chodívala jen velmi vzácně, už si tu ani nepřipadala, jako by navštěvovala dávný domov. Spíš jako návštěva v muzeu. Vždy samozřejmě vstoupila do své bývalé zimní zahrady.

Dnes už to byla jen zaprášené a skoro neprůhledná okna kolem kruhové místnosti plné velkých truhlíků a květináčů, z nichž ale trčely zahnědlé pahýly místo bujných rostlin. Ze stropu viselo pár otevřených klícek, v nichž před lety švitořili ptáci. Proutěný nábytek byl celá ztrouchnivělý a pod vrstvou špíny a prachu.

"Muselo to tu být krásné, to je vidět pořád," myslel si ale Alastor.

"Asi bylo, už si skoro nevzpomínám," zalhala Eziphiora a vykouzlila hůlkou několik plamínků, které osvítily místnosti. Přicházel večer. Procházeli je jednu za druhou a Eziphiora kontrolovala, zda je zbylý nábytek pořád pečlivě přikrytý kdysi bílými plachtami. Pak se posadili na jediné dvě židle stojící v kuchyni u stolu, Alastor vytáhl broskvový kompot.

"Původně byl pro creersishe, ale zapomněl jsem," řekl, když ho otvíral. Voněl, jako by plody v něm byly právě utržené. Eziphiora jeden kousek vytáhla a dala si ho do úst, šťavnatá sladká chuť jí udělala dobře. "A ještě mám něco," pokračoval Alastor. Sáhl do ruksaku a podal dívce neuměle zabalenou drobnost. "To je pro tebe, abys pořád věděla, že jsme propojeni," řekl.

Když strhla provázek a rozmotala papír, vykutálela se jí do dlaně brož. Ve skle zalité peříčko rozprostřené na kousku drsného dřeva.

"To ztratil Midnight v den, kdy jsme se poznali. A z toho dřeva mám hůlku, je to kousek severské borovice," vysvětlil Alastor a dívce se leskly oči.

"Nic krásnějšího jsem nikdy nedostala," řekla potichu. Objala Alastora tak těsně, až cítil, jak jí buší srdce. "Na tuhle chvíli nikdy nezapomenu," dodala a nechala šperk na otevřené dlani, aby se i Midnight mohl podívat zblízka.

Náhle místnost zaplavilo prudké světlo. Eziphiora se vylekala a vyskočila k oknu.

"Tam hoří! Alastore, hoří stromy!" vykřikla, než i on doběhl. A opravdu, několik stromů před domem bylo jeden velký plamen, šlehající vysoko a vypouštějící hustý dým.

"Moody, ty hnido, přestaň se schovávat za sukní a vylez!" hřímal ze dvora zlostný hlas Evana Rosiera, který se ještě oháněl hůlkou a zapaloval další stromy. Ve tváři měl nepříčetný tvrdý výraz.

"Jen počkej, ty zmetku!" zařval Alastor a vyběhl před dům, ani si nevšiml, že se Eziphiora vydala za ním, aby od sebe oba odtrhla, kdyby se semlela rvačka.

"Já jsem ti říkal, že si tě najdu, že za to ponížení zaplatíš," zuřivě křičel Evan a mířil na Alastora hůlkou. Ten tasil svou a chvíli proti sobě stáli, jako dva rytíři, čekající, kdo udělá první výpad.

"Everte statim!" zvolal nakonec jako první Alastor, když chtěl Evan vrhnout další oheň přímo na dům. Protivníka jím smetl do hlíny a prachu vedle cesty.

"Revertis fortis!" vrátil kouzlo Evan, Alastor jej nestihl odrazit a kletba ho odhodila po zádech tak prudce, až si o zábradlí domu vyrazil na pár vteřin dech.

"Alastore, proboha!" vyděsilo jeho oslabení Eziphioru.

"Uteč!" křikl na ni a už byl zase na nohou. "Stupefy!" poslal kouzlo na Evana, ale ten je stihl vykrýt. "Ventus duo," mávl aspoň Alastor k hořícím stromům, aby sfoukl plameny a ty se nedostaly k domu. Místo však zaplavil skoro neprostupný dým, v němž se odrážely jen jiskry a zář Evanovy hůlky.

"Vipera evanesca!" řval z dýmu Evan ničivou kletbu, naštěstí však mířil nepřesně, jak ho dým štípal v očích.

"Somnium," také na slepo do místa, kde jiskřila Evanova hůlka, vyslala uspávací kouzlo Eziphiora. Netrefila. Za to ji vzápětí zasáhlo kouzlo expelliarmus. Její hůlka odskočila bůhvíkam do trávy a samotnou dívku srazila furmule k zemi. To už byl ale Alastor pevně na nohou a snažil se jedním kouzlem za druhým zasáhnout Evana, který se krytý dýmem chechtal jako blázen. Jednou jeho smích bylo slyšet zleva, podruhé zprava. Alastor se pokoušel nepozorovaně dostat co nejblíž, aniž by si ho protivník všiml, a na chvíli přestal švihat do dýmu.

"A co uděláš teď?" ozvalo se nečekaně za ním. Když se otočil, rozbušilo se mu srdce a ve spáncích mu začalo tepat vzteky. Evan byl na verandě u domu, klečel nad Eziphiorou, a zatímco ji jednou rukou svíral pod krkem, druhou jí tiskl hůlku ke spánku.

"Tohle je jenom mezi námi, hned ji pusť, ty srabe!" zasyčel Alastor.

"Může si za to sama, že se mezi nás připletla," zasípal hněvivě Evan, ještě více přitiskl konec své hůlky k hlavě Eziphiory a zplna hrdla zakřičel: "Obliviate absolute!" načež z jeho hůlky vytryskl proud zeleného světla tak silný, že si Alastor musel zaclonit oči. Eziphiora se bezvládně svezla z Evanova sevření, jako omráčená. Alastor si ale všiml, ve vší hrůze toho okamžiku, že její hruď se pravidelně zvedá a klesá. Žije a dýchá!

Jeho chvilkové nepozornosti však Evan patřičně využil.

"Expelliarmus," zvolal podruhé a také Alastorova hůlka chlapci vyskočila z ruky. V tu chvíli stál Evan u něj, chytil ho za zátylek a přitáhl mu obličej před hrot své hůlky. "Tak jsme tady, Moody, co myslíš, že se teď stane?!"

"Ať to bude cokoli, Rosiere, udělej to rychle, než se mi podaří tě přeprat," řekl pevně Alastor a díval se mu zblízka pevně do očí, neuhnul, chvíli snad ani nemrkal.

"Já už mám, co jsem chtěl, Moody. Nikdy na mě nezapomeneš a budeš pořád vědět, že jsi prohrál," šklebil se Evan. "I když se podíváš do zrcadla. Každou vteřinu každého dne na mě nezapomeneš," zachechtal se. Zamířil svou hůlkou a zvolal: "Dimidium caecitas!"

Alastora oslnila zelená záře, před očima se mu roztančila světla a v hlavě pocítil ostrou bolest. Dlaně si přitiskla na spánky a schoulil se do klubíčka, přičemž si uvědomil, že Evanovo sevření povolilo. Jen jako z hrozné dálky slyšel jeho smích, bláznivý řehot, který slábl a slábl, až utichl docela. Když Alastor otevřel oči, nepoznal rozdíl – byl pořád v tmavé mlze, neviděl kolem sebe nic. Ale bylo ticho, jen ohořelé stromy lehce praskaly, kdesi v domě zběsile skřehotal Midnight. Alastor pod sebou něco ucítil, vlastní hůlku. Sevřel ji pravačkou a plazil se směrem, kde tušil terasu a Eziphioru. Několikrát zašeptal co nejhlasitěji její jméno, nikdo neodpovídal. V hlavě mu dunělo, takovou urputnou bolest ještě nezažil. Ale našel ji, po hmatu našel a hned pevně sevřel kamarádčinu dlaň. Byla teplá, i když se nehýbala. Alastor se přetočil na bok a po paměti se otočil tam, kde by měla být jejich košťata.

"Accio koště," zavelel a zasvištění mu potvrdilo, že koště přiletělo. Ze všech sil se na něj pokoušel pevně usadit s Eziphiorou v náručí. Dokázal to. Vzlétl vzhůru, ačkoliv hlava ho pořád neskutečně bolela, slabě se mu vracel zrak, takže dokázal letět správným směrem a koště ukočírovat, aby se na něm oba udrželi.

Po chvíli, která se Alastorovi zdála neskutečně dlouhá, konečně zahlédl jezero, lesy a známou siluetu bradavického hradu, za níž svítalo. Přistání na nádvoří bylo poměrně tvrdé. Než upadl do vysíleného bezvědomí, ještě kolem sebe vnímal polekané výkřiky a spěšné kroky.

Alastor pomalu otevíral oči. Tedy jedno, pohmatem zjistil, že přes levé má obvaz. Ležel v kovové posteli zakrytý sněhově bílou peřinou. Snažil se opřít o lokty a zvednout.

"Jen nikam nespěchejte, mladíku," ozval se vedle něj hlas ošetřovatelky. "Ale aspoň už jste vzhůru."

"Kde to jsem?"

"Kde byste, jeminánku, byl? V Bradavicích, na ošetřovně. A mě se na nic neptejte. Hned dám poslat pro profesora Duvia, přikázal nám to," dodala, jen mu přisunula blíž vozík se sklenicí vody a odběhla.

Enzildor Duvius tu byl v cuku letu. Posadil se k Alastorovi na okraj postele.

"Jak se cítíš?" zeptal se a ve tváři se mu zračila starostlivost.

"Jako by mi cornwallští raraši celou noc dupali po hlavě. Jak jsem tady dlouho?"

"Dva týdny, chlapče, dva týdny. Ale madam Barnesová říkala, že jsi v pořádku, naštěstí. Tedy, víceméně."

"A Eziphiora?!"

"Tedy, také… Víceméně."

"Co znamená to vaše 'víceméně'?"

"Přišel jsi o oko, milý hochu, je mi to moc líto," vydechl profesor. Tohle rozhovoru se bál.

"Znovu, co Eziphiora?" hlesl Alastor a opatrně se dotýkal obvazu na své tváři.

"Chlapče, je mi líto, že ti to musím říct právě já ale… Eziphiora dostala velmi silný zásah kouzlem zapomnění. Není nic a nikdo, kdo by to dokázal zvrátit."

"Co přesně to znamená?"

"Nepamatuje si nic. Vůbec nic. Neví ani, kdo je," svěsil hlavu profesor.

"Tedy… Ani… Kdo jsem já?"

"Ani to," pokýval profesor. Alastor odvrátil hlavu, ze zdravého oka mu stékala po tváři slza.

"Alastore, to ale pořád není to nejhorší," zoufale, jako by měl knedlík v krku, špitl profesor. "Ty… Víš, kdo vám to udělal?"

"Ano," polkl Alastor. "Evan Rosier."

"Tak tenhle Evan Rosier zřejmě předtím, než vás našel u Eziphiory v domě, tě hledal u tebe doma. A stejné kouzlo jako na ni seslal i na tvé rodiče," řekl Enzildor Duvius a sevřel víčka, aby nemusel vidět chlapcovu bolest.

"Stejnou kletbu…? Takže oni…"

"Ano…" hlesl profesor. Bylo ticho. Enzildor Duvius chtěl ještě něco říct, když se Alastor ozval.

"Mohl byste mě teď nechat o samotě?"

"Jistě, cokoli," řekl profesor a zvedl se, začal se šourat ke dveřím. Od nich se ještě otočil. "Až ti bude lépe, zastav se za mnou, prosím." Alastor mlčky pokýval.

K tomu setkání ale došlo až za pár dnů. Enzildor Duvius si při svíčkách zrovna vypisoval poznámky z kapitol velké staré knihy, když se ozvalo zaklepání. Za dveřmi stál Alastor Moody. Obvaz z hlavy zmizel, nahradila jej klapka, jakou mívají piráti v dobrodružných knihách. Přes zraněnou tvář se mu táhla jasně viditelná jizva.

"Jsem rád, že je ti lépe," řekl profesor, do velkého hrnku nalil čaj a před Alastora položil i talířek s čokoládovými sušenkami.

"Lépe? Jak by mohlo?!" oponoval mu Alastor, když odmítl jídlo. Čaj ale srkal s chutí. "Lépe mi bude, až Evana Rosiera osobně dotáhnu do Azkabanu. Nebo lépe – až mu to vrátím i s úroky!"

"Těžko ti teď budu rozmlouvat pomstu, nakonec – tvé rozčilení je více než pochopitelné. Teď je otázkou, co budeš dělat dál."

"Se životem? To netuším. Vím jen jedno naprosto jistě, budu bystrozorem. A kohokoli, kdo bude jen trochu jako Rosier, si podám!" Profesor se zvedl a došel k dalšímu stolu u okna.

Vybroušený pallasit & Ezephiořin dům (ilustrace: Ivan D. Hladík v Midjourney)

"Pak se ti určitě bude hodit můj dárek. Aspoň nějak mohu pomoci," řekl a z truhličky ležící poblíž zvláštního kusu modravě blýskavého krystalu cosi vyndal. Podával předmět Alastorovi. "To je… To je tvé nové oko. Vyrobil jsem ho z části tady toho krystalu, nalezeného v kameni spadlém z hvězd do koryta řeky Wadi El-Arish na Sinajském poloostrově. Je to velmi vzácný kámen s krystaly podobnými olivínu, lidé mu říkají pallasit. S použitím správných kouzel a vybroušením umožňuje třeba čarodějným astronomům bádat ve všech zákoutích nebeských objektů i na Země. S tímhle okem už se před tebou nikdo a nic neschová. Vidí skrze předměty, i magické, třeba kouzelný plášť." Profesor pomohl popruh s okem Alastorovi správně nasadit. "Zpočátku, než si na to zvykneš, může tě lehce bolet hlava, ale to přejde. Je jediné existující, tak pozor na něj."

"Děkuji vám, že se staráte. Jste vlastně jediný, kdo mi zbyl. Ale… Mohu teď za rodiči a Eziphiorou?"

"Eh… Zakazovat ti to nemohu, chlapče, ale…"

"Ale?" naklonil zvědavě hlavu Alastor.

"Blíží se cosi zlého. Voldemort, jistě jsi o něm slyšel, sílí. A mnozí mluví o válce. Doneslo se mi, že Rosierovi, ano, TI Rosierovi, jsou jeho zastánci. A pokud ten útok s tímto tvrzením souvisí… Říkal jsi, že chceš být bystrozor. Ano, ano, to je důležité poslání, díky kterému můžeme my ostatní klidně spát. Ale osamělé. Dokud jsi sám, nemá ti nepřítel už koho vzít. Dokud jsi sám, nikdo další v tvé blízkosti není ohrožen. A tak teď vlastně ani tví rodiče, ani Eziphiora." Profesor položil Alastorovi ruku na rameno. "Jdi za nimi, za všemi. Rozluč se, řekni jim své sbohem. Ale pak… Pro vlastní klid a pro jejich bezpečí…"

"Rozumím," vzdechl si Alastor. Profesor vstal a zadíval se z okna, ale daleko za výhled, které poskytovalo.

"Nikdo z nás neví, co ho čeká. Jak důležitý bude ve svém vlastním životě nebo dokonce v životě druhých. Ty na sebe chceš vzít břímě a já věřím, že jej poneseš se ctí, s odvahou, s odhodláním. Natolik dobře tě znám, že vím, že ze své cesty, ať tě povede kamkoli, neuhneš. A to je tvé bohatství, to je zároveň to, oč se můžeš vždy opřít. O svou vlastní pevnost a vůli," uzavřel.

"Není to smutné, trochu?"

"Možná, ale kdo slíbil, že život je jen o veselých věcech. Víš, nikde není psáno, že i v tak náročném životě si nebudeš moct nadělat přátele, druhy, vedle kterých budeš vzdorovat zlu."

"A vás ještě uvidím?" Enzildor Duvius se rozesmál, ten zvuk zněl místností jako zvonky plašící chmury.

"Mě? Jistě, kdykoli tu na tebe bude čekat konvice s čajem a něco k zakousnutí. Alastore, jsem starý muž, na mně už si nikdo nic nevezme. Kdo by se zabýval starým učitelem z Bradavic?!"

O dva měsíce později

Alastor Moody otevřenými dveřmi do pokoje pozoroval matku. Háčkovala, zase, u okna do zahrady. Otec seděl vedle ní u stolku a sám se sebou hrál domino. Když mladík sešel o patro níž, musel projít halou až k zimní zahradě. Na stoličce seděla Eziphiora, naproti malířskému plátnu, na kterém olejovými barvami vytvářela nějakého pestrobarevného ptáka. Midnight poskakoval na špici stojanu, když si všiml Alastora, začal skřehotat.

"Co je s tebou?" zvedla k němu oči Eziphiora. Pak se otočila ke dveřím, v nichž Alastor stál. "Dobrý den," pozdravila. "Hledáte někoho? Určitě vám poradí ošetřovatelky, mají dokonalý přehled," řekla a lehce se usmála.

"Ano, hledám. Děkuji," vrátil jí úsměv Alastor a vrátil se do haly, kde skutečně jedna z ošetřovatelek stála.

"Byl jste za Eziphiorou? Nikdo za ní nechodí, jen jednou dvakrát do roka její bratr, ale ona nikoho nepoznává, nepamatuje si vůbec nic," řekla.

"Já vím."

"Je to smutné. Víte, že tohle je vlastně její dům? Měla nějaký úraz, nebo něco takového, při kterém ztratila paměť. Její právník pak chtěl, aby tu mohla zůstat a vymyslel s naším vedoucím lékařem tohle zařízení pro lidi se ztrátou paměti. Dokonce podle nějakých starých výkresů znovu postavili zimní zahradu, prý tam jako malá trávila nejvíce času. Pravdou je, že tam ráda zůstává pořád. A maluje," vykládala pečovatelka, zatímco doprovázela Alastora ke dveřím.

"Pěkně se tu o všechny staráte, je to vidět," řekl.

"Snažíme se, je to krásná práce," kývla sestra. "A, když dovolíte, vy Eziphioru znáte?"

"Ani ne, jen jsem chtěl vidět tu zahradu," zavrtěl Alastor hlavou.

"Škoda."

"Proč, škoda?"

"Víte, mladý pane, je taková záhadná a my tomu nemůžeme přijít na kloub. Jak jsem říkala, stále maluje. V naprosté většině barevné ptáky, papoušky a tak. Kromě toho jen jedinou věc, a my netušíme proč. Severské borovice." Alastor se usmál.

"Na shledanou," řekl jen.

Venku si upravil kožený kabát, utáhl na něm několik přezek. Z vrchní kapsy se vyšplhal úplně malinký creersish.

"Málem bych na tebe zapomněl," řekl Alastor a hřbetem ruky tvorečka pohladil mezi ušima. "Ještě tě po cestě vrátíme domů a pak už ale opravdu musím letět. Na svoji první schůzku s Fénixovým řádem přece nemůžu přiletět pozdě," dodal.