O psí cestě za most

Napsáno pro všechny pejskaře, kteří na sebe berou zodpovědnost za dobrý psí život. Lehce infantilní povídání pro ty, kdo ve svých čtyřnohých parťácích našli skutečné přátelství a lásku. Trochu pohádkový příběh pro ty, kdo stojí nebo stáli před nejtěžším rozhodnutím v životě se psem, i pro ty, kdo náhle ztratili něco, co chápeme jen my, kdo jsme svůj život spojili s tím psím...

Popravdě, ještě chvíli si na to budu muset zvyknout. Všechno, co jsem doteď znal, je najednou jinak. Jako bych se probudil, ale vlastně pořád snil. To už bude takhle napořád? Prý jo. No tak dobře, vezmu to od začátku. Tedy - ne úplně od začátku, kdy jsem se narodil a tak, to by byla opravdu dlouhá historka. Začnu tou sobotou. Jo, abych se představil... Jmenuju se Jonáš, jsem jezevčík a je mi skoro šestnáct let. A to už se nezmění. Tak ta sobota...

Moc jsme toho nenaspali. Ani já, ani ti dva divní velcí, co se o ně starám. Noční návštěva veteriny není úplně největší sranda, lepší je jen tak se válet, baštit, opalovat se, hrát si, honit kocoury... Jenže na to už jsem trošku starej, to ať si vyžerou ti mladší... No a ti dva? Už dlouho jsem je neviděl, oči dosloužily, ale cítil jsem je pořád. Ten den voněli divně. A měli mokré obličeje, když si ke mně lehali. Já už jsem vstát nemohl, všechno mě bolelo a bylo to čím dál horší. Ale oni byli se mnou, něco říkali a úplně mi promočili uši, jak ke mně tiskli ty velké vlhké obličeje. Jak rád bych si s nimi hrál nebo šel na procházku. Už jsem ale věděl, že to nepůjde. I oni to věděli.

Byl jsem tak moc unavený, když mě zase dali do tašky, i s tou mokrou hlavou a ušima. Pořád na mě mluvili, ale tak nějak jinak, než jindy. Pořád opakovali moje jméno, ale já už neměl sílu dát jim najevo, že je slyším. A najednou jsem byl zase v ordinaci, naštěstí na mojí vlastní dece a ne jen na nějakém studeném stole. Asi mi dali injekci, protože jsem cítil takové malé štípnutí. Už zase?! Naštěstí jsem byl najednou utahaný jako kůň. Začaly se mi zavírat oči. Jak jsem usínal, ten jeden z těch velkých mě hladil, držel mi hlavu a pořád něco mlel. A všechny zvuky i všechno okolo někam mizelo, usnul jsem jako pařez.

Vlastně ani nevím, za jak dlouho. Najednou jsem zase otevřel oči, všude bylo bílo, jak když napadá to studený zimní cosi. Jenže mně zima nebyla. První, co jsem si uvědomil, bylo, že mě nic nebolí. A že můžu zase stát a chodit. A že mám ale sakra velikánský hlad. To abych se po něčem mrknul, řekl jsem si. Jenže přede mnou jenom hustá mlha a zpátky cesta nebyla. No nic, vyrazil jsem za tou mlhou. Ona se kolem mě jen tak otírala, uhýbala mi. A hele - most. Pár prkýnek svázaných provazem, ale působil pevně. To bych teď vážně potřeboval, pochroumat si nohy, když mě po takové době zase poslouchají. Pod mostem hučela řeka s úplně čistou vodou, fakt. Na dně byste spočítali tu spoustu barevných kamínků, kdybyste ovšem nebyli pes, protože my na matematiku moc nejsme. Nad tou řekou stály stromy se žlutým, červeným, zeleným a hnědým listím, úplně jako na podzim. Co si budeme povídat, okamžitě jsem jeden, maximálně dva, označkoval. Přinejhorším tři. Ale to už jsem byl za mostem.

Jen pár dalších kroků a stál jsem u brány. Teda - ona to spíš byla branka, zahradní, rezavá branka. A otevřená. Co to za ní... Tam běhají psi! Kdybych já se učil počítat... Byla jich tam spousta a představte si - všichni, opravdu úplně všichni jen tak, na volno. A pár se jich hrne ke mně. Vždyť to je Bobina a Bria a Linda a... Všechny už jsem hrozně dlouho neviděl. Někam zmizeli, jejich velký lidi je najednou neměli a mě nikdo nic nevysvětlil, však je znáte. Někdy moc neřeknou. A ty moje kámošky tu najednou byly a všechny: "Ahoj Jonáši." Nebo: "Nazdar kámo!" a tak. Tak jim povídám, samozřejmě naší psí řečí: "Co se děje? Kde to jsme a kde jsou velký?" To už doběhl ostatní i buldoček Max a hned důležitě: "Jo, kámo, umřel jsi. Je to tak," ňafl a pak pleskl bradou o zem, protože když jste pes a chcete pokrčit rameny, většinou to tak dopadne. "Jako jak, umřel?!" ptal jsem se já a Bobina, čistokrevná vesnická směska, moje velká láska, se ke mně přitulila, párkrát mě pozdravila čumákem a pak: "Normálně. Už byl tvůj čas přijít sem k nám," ušklíbla se spiklenecky. To už si mě ale odváděla jezevčice Linda, ta, co mě kdysi naučila lézt po výškách. "Pojď, musím ti toho dost vysvětlit," blafla důležitě, ale přátelsky, prostě tak, jak to my jezevčíci umíme. Šli jsme.

Kolem se pletli úplně mrňaví psi, samozřejmě taky jezevci, protože to je další věc, kterou umíme skvěle. Ale taky velcí, chundelatí, krátkosrstí, prostě - co si vyberete. "Jsme v nebi?" ptal jsem se, o tom jsem totiž slyšel, že umřeš a jdeš do nebe. "Ale ne," řekla Linda. "Tady je to mnohem lepší. Nebe je jenom pro lidi, co jsem tak zaslechla. My máme prostě louku. Lidi říkají, že odcházíme za duhový most, ale viděl jsi ho..." Kývl jsem a čumákem dloubnul do šneka, co se šinul trávou. "Jak se v té řece odrážejí ty stromy a je plná barevných kamínků, možná ta připomíná duhu. A víš z čeho je ta řeka?" zeptala se, ale já jen odfrknul, že ne. "Zní to trochu pohádkově, ale to je řeka ze všech slz, co za nás velcí uronili, když jsme odešli," vysvětlila Linda. "Je tu ale ještě jedna řeka, úplně na konci louky." Bude koupačka! napadlo mě, ale Linda mě usadila. "Ta je zase prý ze slz všech týraných pejsků a všech těch, kteří to neměli na světě právě jednoduché." Rozhlížel jsem se. "Ti jsou tady taky?" zeptal jsem se zvědavě. "Kdepak," zavrtěla hlavou Linda, až jí uši s dlouhými rezavými chlupy zapleskaly. "Ti jsou na druhé, ještě o kapku krásnější louce a čekají." To mi nedalo. "Na co?" Linda se zastavila a ukázala čumákem někam daleko. "Všichni takoví pejsci čekají na druhou šanci," řekla. "Pro sebe?" ptal jsem se zase. "Ne, pro lidi. Aby jim to někdo jiný mohl vynahradit. Vracejí se, aby jim dali možnost udělat je šťastnějšími," zaňafala Linda a šli jsme dál.

"A co my? Vrátíme se někdy? Myslím, že byli smutní, když jsem šel," nedala mi zvědavost. "My už ne," šeptla Linda. "My už jsme svůj úkol splnili. Byli jsme s našimi velkými lidmi celý náš život. Dali jsme jim všechnu naši lásku, věrnost a oddanost, důvod k úsměvu... A oni nám to všechno oplatili starostí, přítomností, péčí... A tak je to v pořádku." Z toho mi bylo trošku smutno. "To už je nikdy neuvidím?" - "Ale ano," řekla naštěstí Linda. "Když budeš chtít, je taková zvláštní chvíle, těsně mezi rozbřeskem a jejich probuzením, kdy je můžeme navštěvovat ve snu." - "Nic opravdového?" nedal jsem pokoj. "Celý život s nimi byl opravdový a všechno, co je opravdové, má vyměřený čas," řekla Linda trochu jako filozof a patřičně moudře se u toho tvářila. "Až přijde jejich čas, těch velkých lidí, a taky budou muset odejít, budou mít možnost se s námi sejít a odejít na úplně zvláštní místo, kde s nimi můžeme blbnout nekonečně dlouho," dodala. Tak fajn! Co když se tady ale zatím budu nudit? Přece tady nebudu celé dny jen tak poskakovat jako tenisák. Taky jsem se zeptal... "Tady můžeme, co chceme. Stačí pomyslet. Chceš baštit? Objeví se bašta. Chceš si hrát? Tak si račte vybrat, pane - je libo míček, větev, něco pískacího?" Ha! Tak to beru! "A kočky?!" - "Ale jistě, akorát se to moc nedoporučuje, protože to je vždycky šrumec," kývla opatrně Linda, ale bylo jí jasné, že to při nejbližší příležitosti zkusím. Ale to už jsem měl ale obrovitánský hlad!

Nelhala! Jen jsem pomyslel na plnou misku, byla tam! Přesně takové dobroty mi nanášela ta moje velká. Ono to nejspíš nakonec nebude špatné... Tolik kámošů, tolik možností si zase zadovádět. Akorát jsem měl starost o ty moje dva velký lidi. Linda jako by mi četla myšlenky. "Víš, to je jejich úkol. Ten nejtěžší, který s námi mají. Vyrovnat se s tím, když musíme jít. To všechno, co s námi ale zažili předtím, to zůstane napořád," vyštěkala. "Možná, že za čas k nim přijde jiný pejsek, možná, že ještě dlouho se jim bude stýskat, ale nikdy nezapomenou. To lidé umějí, milovat," řekla pevně. A to já náhodou moc dobře vím. A taky jim to vzkážu... s tím rozbřeskem. Že to dobré vždycky nakonec zůstane. Že jsme jenom kousek od sebe a nemusí nám být líto, že se už nevidíme, protože máme uvnitř schované ty společné roky. Že už jsem mezi svými a už se o mě nemusejí bát. Jo a taky to, že tu nažvýkanou kostičku jsem nechal pod gaučem, ale to asi zjistí sami. No a to je všechno. Už musím běžet, asi bych měl dohnat všechny lumpárny a upřímně - ta Bobina je pořád kus!

P.S.: Jonášku, moc děkujeme za těch úžasných téměř šestnáct let, kdy jsi tu byl s námi a pro nás. 

P. P. S.: Chci moc poděkovat za naprostou profesionalitu a empatii paní MVDr. Anetě Kasanové z veterinární kliniky Erika, Náměstí Dr.Holého 8, Praha 8 a stejně tak za přístup společnosti KERBEROS NAME a.s. , První pražské pet krematorium, Brigádníků 3353/351b, Praha 10 Strašnice. Bez vás by to bylo mnohem těžší.