Narozeniny Minervy McGonagallové (fanfikce ze světa J. K. Rowlingové)

Od velké bitvy o Bradavice uplynuly dva roky. Škola se vrátila do svých všedních kolejí, studenti do lavic, profesoři do jejich čela. Je říjen 2000 a ředitelka Minerva McGonagallová má narozeniny. Překvapení jí čeká hned několik. Jaká? To najdete na řádcích povídky, k jejímuž přečtení vás i letos srdečně zvu...

Jako e-book ve formátu PDF ke stažení zde...

Místo úvodu: Potterheadi, kolegové, doufám, že i třetí větší povídka vás potěší, opět je doplněna ilustracemi vytvořenými v AI Midjourney. A opět chci poprosit o shovívavost. V rámci příběhu se ne vždy držím faktů známých z originálu a dalších fanouškovských teorií a také zřejmě neuhlídám všechny chyby. • Přestože jako data narození Minervy McGonagall jsou uváděna různá čísla, například 4. 10. 1892 nebo dříve, dám na radu proslulé reinkarnace Bellatrix Lestrange alias Péti Belly Pidimové, používat budu datum 4. 10. 1935. A přestože naprosto nesnáším přechylování zahraničních ženských příjmení, budu se držet zažité verze McGonagallová.

Památce nejlepší představitelky paní profesorky, jaká kdy žila v našem mudlovském světě, Dame Margaret Natalie Smith.

"Můžete mi říct, jak je tohle možné? Jak to, že v každém jednom ročníku se vždy objeví někdo jako Longbottom, kdo nejčastěji slouží jako terč?!" hřímala ředitelka McGonagallová na první říjnové schůzce profesorského sboru, a dokonce i nový zástupce zmijozelské koleje se trochu přikrčil za stolem, což by ale samozřejmě nikdy nepřiznal.

"To ti syčáci z vyšších ročníků, prostě si vždycky musí někoho vyhlídnout a pak ho mořit," přitakal Hagrid, přičemž si odsypal do kapsy kabátu trochu zrní a něco uvnitř začalo tiše přežvykovat.

"Škola začala sotva před měsícem a ta dívka," Minerva si nasadila brýle a nahlédla do sešitu před sebou, "Misty Ametrine Rathmoreová… Ta dívka se plouží po chodbách jako stín. Přitom patří k velmi talentovaným, řekla bych."

Nový profesor dějin čar a kouzel Peveus Pamětihodný (nastoupil po profesorovi Cuthbertu Binnsovi, který se konečně rozhodl užívat kratochvíle posmrtného života, jaký už tak duchové mají) pokýval hlavou.

"Je to vskutku pozoruhodná studentka," pronesl. "Příliš se neprojevuje, ale znalosti má excelentní. A kouzla jí prý jdou skoro sama."

"Právě. A já se obávám, aby nakonec nezvolila jinou školu, nebo nám, nedej bože, neodešla úplně," poznamenala Minerva. "Je tak… Křehká, tak…"

"Možná příliš nesebevědomá," našel to správné slovo Peveus.

"To je ono. Kolegové, byla bych ráda, kdybyste přišli se svými návrhy. Pokud mě paměť neklame, a to se příliš nestává, Charity Burbageová – naše milá profesorka studia mudlů, nechť odpočívá v pokoji – mi vyprávěla, že mezi mudly je takové jednání zcela normální na každé škole. Ale radši bych se na mou duši utkala s třaskavcem, než připustila, aby se tohle dělo i na této škole!" uzavřela Minerva a schůzku krátce poté ukončila tak rázně, že si Peveus sotva stačil strčit do kapsy jeden medový koláček z talířku na stole.

Ještě pořád se dalo říct, že je ráno. Vyučování teprve začínalo a týden byl teprve v polovině. V kalendáři stálo datum 4. října 2000, středa. Přestože právě dnes Minerva měla již své 65 narozeniny, nebyl to věk, co ji sužovalo. Nové milénium ji fascinovalo a bavilo, stejně tak její práce pro školu. Jen kdyby se studenti k sobě chovali lépe. Jen… Kdyby se lidé obecně k sobě chovali lépe, řekla si. Hlavou jí proletěla vzpomínka na Albuse Brumbála, který měl, kromě mnoha jiných, jeden vzácný dar – dostat z lidí vždy to nejlepší, objevit to v nich a znásobit.

Od samého rozbřesku, tedy vlastně už několik dnů předem, Minervě k půlkulatému výročí přáli studenti, přátelé, kolegové i náhodní kolemjdoucí, kdykoli vyrazila v poslední době do Prasinek.

"Všechno nejlepší, paní ředitelko," halekal na ni dokonce zametač listí před Děravým kotlem, když šla shánět nový kousek do své garderoby do Příčné ulice. Byla to jedna ze záhad. Jakkoli dlouho se Minerva probírala módními modely v některém z obchodů, nakonec si vždy odnášela šaty v odstínu smaragdové, případně mátové či barvy jehličí.

"Krásné výročí," hlaholili i duchové, kteří ji s úctou míjeli v bradavických chodbách, a protože pro ně plynoucí roky dávno ztratily význam, obratně se vyhýbali přesnému určení počtu jejích let.

Minerva zkontrolovala čas, aby zjistila, že do jejího vyučování ještě zbývají nejméně dvě hodiny, přesto si ještě jednou prošla hromádku s několika lejstry a učebnicemi, když jí přišlo, že za dveřmi je větší hluk než obvykle. Co tam zase provádějí, napadlo jí. Rázně, jak to uměla jen ona, otevřela a vyšla na chodbu. Opravdu, studenti pobíhali s očima na vrch hlavy a volali jeden na druhého. Minerva jednoho z nich prudce zarazila.

"Pane Owene, můžete mi laskavě vysvětlit, co se tady děje?"

"Potter, Harry Potter," zajíkl se chlapec.

"Co, Harry Potter?" nechápala Minerva.

"Paní ředitelko, je tady Harry Potter," znovu vydechl student. Minerva ho nechala běžet a následovala proud studentů. Co by tu, proboha… nestihla si pomyslet, než vyšla za roh do další chodby. Opravdu, z masa a kostí, s úsměvem od ucha k uchu a s dvěma balíky v krásném hedvábném papíru a s mašlemi, stál tam. Harry Potter, o dva roky starší, než si ho pamatovala, ale vlastně pořád stejný. S rozcuchanými vlasy a jiskrou v očích, s trochu rošťáckým a trochu odhodlaným výrazem. Jen možná trochu vyšší.

"Dobré dopoledne, paní ředitelko," řekl.

"Pane Pottere!" rozlil se i Minervě na tváři úsměv. "Co vy, u Merlinových vousů, co vy tady?!"

"A já to vím a nepovím, hehe, studentíci studentice, navštívili Bradavice," halekal na celé kolo Protiva, profrčel chodbou, rozhoupal světla a hned zase zmizel, aby o návštěvě informoval zbytek školy.

"Koukám, že něco se nezmění nikdy," ozval se povědomý hlas a když se jeho směrem Minerva otočila…

"Pane Weasley, slečno Grangerová!" užasla Minerva a vyšla jim nadšeně vstříc.

"Máte přece narozeniny, tak jsme si říkali, že by bylo hezké vás vidět," řekla Hermiona. "Doufáme, že nejdeme nevhod. Nechtěli jsme se ohlašovat, aby to bylo překvapení."

"To také je, a pořádné. No, pojďte, jen pojďte dál," nemohla uvěřit svým očím Minerva, sehnala je do malého hloučku a koridorem fascinovaných studentů je vedla do svého kabinetu. Zpráva běžela celou školou a starší studenti, kteří pamatovali velkou bitvu o Bradavice s Voldemortem, hned zase vytáhli více či méně přehnané historky. Byť řada z nich tehdy kvůli bezpečnosti byla doma, teď mohli před prvňáky zabodovat.

"Tak ráda vás vidím, opravdu," radovala se Minerva, když servírovala čaj a sušenky na stůl, skřítci předvedli svůj um a během vteřiny přispěchali s několikaposchoďovým pistáciovým dortem. "Kdy by mě tohle mohlo napadnout?! Tomu říkám dárek!"

"A to není zdaleka všechno," poznamenal Harry a rád se zbavil dvou balíků, položil je na stůl před hostitelku. "To je pro vás, paní profe… paní ředitelko," řekl. Minerva ale nemohla odtrhnout zrak především od nich. Hlavou jí během vteřiny prolétly stovky vzpomínek, stovky okamžiků, které v kamenných zdech školy čar a kouzel prožili. Harry přisunul dárky blíž a také Hermiona a Ron z tašek vyndali další, menší.

Dva velké dárky ukrývaly měkounký polštář s tkaným motivem Bradavic a symbolů čtyř kolejí. Druhý samožehlící župánek v jarní zelené od Madam Malkinové.

"Ten první je od mamky," vysvětlil Ron. Každý z nich pak Minervě podal malý balíček. Minerva je postupně rozbalila: nádherně zdobenou krabičku na kouzelnickou hůlku z baziliščí kůže se zlatým kováním a dekorem s motivy zlatonosky od Harryho, dvě historické knihy o dějinách a významných osobnostech kouzelnického světa, které tvořily pravidla přeměňování od Hermiony, a nakonec šálek od Rona.

"Dokud jej neobrátíte dnem vzhůru, čaj v něm skoro neubývá," vysvětlil.

"To je krásné, všechny do jednoho," byla naprosto dojatá Minerva. "Moc vám děkuji, že jste si vzpomněli."

"Na vás se nedá zapomenout, paní ředitelko," řekla Hermiona.

"A vidíte, slečno Grangerová, i já pro vás vlastně něco mám. Našla jsem to už dávno a říkala jsem si, že se možná ještě setkáme…" Minerva vstala od stolu, sehnula se do skříňky pod knihovnou a chvíli v ní hledala. "Podívejte se."

"Moje stará učebnice přeměňování!" skoro vykřikla Hermiona.

"Ano, ano. Zcela nezaměnitelná, se všemi těmi poznámkami napsanými na okraj a vlastně na jakékoli volné místo," pokývala Minerva. "Ale teď už vyprávějte, co je u vás nového? Pane Weasley, co rodiče, doufám, že je všechno v pořádku."

"V úplném, taťka je vedoucím úřadu pro zneužívání mudlovských artefaktů a nedávno vyřešil jeden zvlášť divoký případ prokletého toustovače v Leedsu. A mamka, no, mamka pořád nahání Ginny. Že by se měla naučit starat o zahradu, vařit, pečovat o domácnost, že nikdy neví, kdy se jí bude hodit ovládnout ji i s dětmi na krku," protočil Ron oči, zatímco Harry viditelně zrudl. "Ale ona se vidí mezi Holyheadskými harpyjemi, v ženské famfrpálové lize. Asi to nebude tak mimo, dokonce si vyměnila pár sov s kapitánkou Gwenog Jonesovou, tak uvidíme," dodal.

"Já jsem Rona seznámila s rodiči. Zezačátku to nebylo úplně jednoduché, ale nakonec si ho oblíbili – to přece musí každý, no ne?!" pokračovala Hermiona.

"Představte si, že dokážou úplně bez kouzel opravit zuby! Třeba celou pusu!" skočil jí do řeči Ron.

"Měla jsem s nimi dost práce, když jsem je našla po bitvě v Austrálii, abych jim nějak šetrně vrátila paměť. Ale podařilo se. Jsou pořád šťastní a cestují, uvažují, že se nastálo odstěhují do Francie. Paříž je okouzlila."

Minerva s potěšením sledovala, jak bylo na první pohled patrné pouto mezi Hermionou a Ronem. Pořád ze sebe nedokázali spustit oči, doplňovali se a bylo jasné, jak šťastnými je dělá vzájemná blízkost.

Když pak začal vyprávět Harry, žasla Minerva nad tím, jak za ty dva roky dospěl. Měla před sebou hotového muže. Zoceleného vším, čím v posledních letech prošel. Vyrovnaného se všemi ztrátami, rozumného, přitom stále chlapecky nadšeného ze všeho, co prožíval nyní.

"A vy? Pevně věříme, že vy jste také spokojená," poznamenal.

"Ach ano, to víte, v mém věku už není život tak překvapivý. Tady čas plyne v podstatě v neměnné podobě. Studenti přicházejí a odcházejí, snad připravení do dospělosti nejlépe, jak je můžeme nasměrovat."

"Nechcete za námi někdy přijet do Londýna?" zeptala se Hermiona.

"Nebo na nějaký výlet. Vy jste ze Skotska, že?" přidal se Ron.

"Ano, ze severovýchodu, z Caithness. Víte, vlastně se tam občas jezdím podívat, tajně. Projít se po vřesovištích, kolem jezera Shurrery, po pobřeží, odkud občas dokonce vídám tuleně. Když mám čas, svezu se vlakem až do Thurso a po cestě čtu nebo jen tak koukám na krajinu a města. Když čas není, navštívím náš starý dům, kde jsem vyrostla. Pořád stojí a samozřejmě v něm bydlí zcela cizí rodina. Jako kočka jim ale nijak nevadím. Sedím na okně a vzpomínám," sdělila Minerva a s trochu zamlženým zrakem jako by se dívala někam mimo tuhle místnost a chvíli. "Ale, to jsou jen sentimentální řeči staré ženy," řekla nakonec. "A já, já tedy rozhodně nechci být žádná sentimentální dáma v letech, která se hodí maximálně k partičce bridže a horkému kakau," dodala s úsměvem, čímž Harryho, Hermionu a Rona pobavila.

Ne, opravdu si nedokázali představit svoji bývalou profesorku, jak sedí v houpacím křesle, luští osmisměrky, srká kakao a zvědavě nakukuje zpoza okna po sousedech. Minerva McGonagallová patřila sem. Před studenty, před profesorský sbor. S přísným pohledem sledující a hodnotící prohřešky i úspěchy svých svěřenců.

Samozřejmě si ale byli vědomi toho, jak může být čarodějka jako ona osamělá. Stejně jako každý student, tak už to prostě na všech školách a univerzitách bývá, že soukromí profesorů je lákavým tématem pro nováčky, i oni věděli o jejím dávném manželství s Elphinstonem Urquartem.

I oni věděli o jeho náhlém skonu kdysi dávno, v půli osmdesátých let nyní již minulého století. Minerva tehdy opustila domek, který si spolu pořídili v Prasinkách a natrvalo se usadila tady na hradě. Od té doby pro ni neexistoval rozdíl mezi soukromým a školním životem, Bradavice pro ni byli vším. I její studenti.

"Vlastně si ani nejsem jistý, jestli jsme vám za všechno dost poděkovali," řekl teď Harry a stiskl Minervinu štíhlou, vrásčitou, ale pořád elegantní ruku, jíž dokázala pohladit stejně, jako neochvějně držet hůlku v boji o Bradavice.

"Pane Pottere, i vy dva… Je jen málo lidí na světě, natožpak studentů, kteří by si naopak vysloužili moji nejhlubší úctu. Vy jste to dokázali a v mém srdci máte navždy místo stejně, jako v mých vzpomínkách, a dokonce i hodinách. Kéž bych vždy měla v lavicích studenty, jakými jste byli vy tři. Tedy… osobně doufám, že budou trochu více dbát na nařízení," spiklenecky mrkla Minerva. "Ale my tu mluvíme, a já už mám skoro učit!" uvědomila si náhle. "Ale po hodině můžeme, pokračovat, pokud se ještě chcete zdržet," dodala.

"Jistě, moc rádi," řekla Hermiona.

"Ještě jsme chtěli pozdravit pana profesora Kratiknota a určitě také navštívit Hagrida, bez toho nemůžeme odejít," řekl Harry.

"Počítali jsme, že zůstaneme na oběd. Pokud jsou pořád takové, jako za nás," dodal Ron.

"Ale no tak, Rone!" naoko přísně jej okřikla Hermiona, ale Minerva se smála.

"Kdepak, vy tři… Já jen doufám a moc bych si přála, abyste pořád zůstali stejní. Abyste jako my ostatní časem moudřeli a nabývali nových znalostí, ale uvnitř si zachovali to, co z vás dělá ty krásné a jedinečné osobnosti." Podívala se na Harryho. "Albus by byl šťastný a hrdý, kdyby tebe… Kdyby vás všechny viděl," skoro se dojala. Než se jí stihly oči zalít slzami, raději pokračovala. "Pojďte, než dojdeme do třídy, řekněte mi, co ostatní. Vídáte se třeba s Longbottomem? Co já vím, stále ho to sem táhne, nedivila bych se, kdyby se stal mým kolegou. A třeba pan Dean projevuje velký talent ve sportu…" Kráčeli chodbou a už byli skoro u vstupu do učebny, když se Minervě na čele objevila přemýšlivá vráska.

"Víte, nechci působit nevděčně, mám obrovskou radost z vaší návštěvy i darů, ale… Když už jste tady, něco mě napadlo," řekla. "Možná byste mi mohli znovu pomoci."

"S čímkoli budete potřebovat, paní ředitelko," utvrdil ji vážně Ron.

"Mohli bychom něco zkusit."

Ve třídě zatím probíhal vzrušený hovor. Studenti, kterým to neuniklo, se chlubili, že na vlastní oči viděli Harryho Pottera.

"Viděli jste jeho jizvu, pořád ji má? Někdo říkal, že když porazil Voldemorta, zmizela mu," žádostivě se ptaly některé dívky.

"Má ji, pořád ji má," ujišťoval je Tate Barrett a nezapomněl zdůraznit, že stál Harrymu na dosah.

"Ty její vlasy, zajímalo by mě, jak si dělá ty vlny," debatovala v hloučku spolužaček o Hermioně Constance Davisová.

"Říkám vám, že bude bystrozor. Prý se mu podařilo rozlousknout i nějaké spiknutí Umbridgeové po válce, vážně!" chlubil se zase znalostmi o Ronovi mezi kluky Riley Gray. Jediný, kdo se do žádné debaty nezapojil, protože na ni také nikdo nemluvil, byla Misty Ametrine Rathmoreová, tiše sedící v koutku i ve chvíli, kdy do učebny vešla paní ředitelka. Třída konsternovaně zmlkla, což se stávalo v hodinách McGonagallové často (z pudu sebezáchovy), ovšem tentokrát to mělo jiný důvod. Ředitelku následovali do třídy Potter, Weasley a Grangerová. Studenti zapomínali zavírat pusy…

"Vidíte, má ji!" zašeptal jen Barrett.

"Třído, ráda bych využila příležitosti, kdy nás navštívili významní absolventi Školy čar a kouzel v Bradavicích, aby vám řekli, jaká byla jejich školní léta. Jak pro ně bylo vzdělání tady důležité a nakonec – jak i díky jemu zvládli stanout tváří v tvář zlu a nepříteli," pronesla Minerva. "Slečno Grangerová…"

"Pěkný den," pozdravila Hermiona a téměř dojatě se dívala do třídy, v níž sama poznávala tajemství kouzel. Jako by se to dělo před desítkami let. "Je to vlastně jen pár měsíců, kdy se rozhodovalo o této škole. Je pro mě velká radost vidět ji takovou, jaká byla, když jsem ji viděla sama poprvé," pokračovala. "Tam, kde dnes sedíte, jsem strávila nádherná léta. Nezapomenutelná, z mnoha důvodů. Našla jsem tady spoustu možností, jak ukázat, co umím a mohu umět. Také spoustu přátel tak úžasných, že by nestačil celý den, abych vám o nich pověděla. A našla jsem tu i něco nesmírně cenného…"

Děti v lavicích ani nedutaly, desítky párů očí sledovaly Hermionu, studenti napjatě očekávali, co překvapivého a tajemného se dozví od žijící legendy, jen o pár let starší, než byli oni.

"Našla jsem tu…" napínala je Hermiona. "Sama sebe. Věřte mi, že v životě každého z vás je jednou z nejdůležitějších věcí umět sám sebe vidět takové, jací skutečně jste. Nebýt ani nafoukaní, ani přehnaně skromní. Recept na to vám ale nedá žádný profesor, na to všechno si budete muset přijít sami. Co má skutečnou cenu, kdo uvnitř vás ukrytý čeká na příležitost."

Hermiona sešla ze stupínku mezi lavice, ale promlouvala dál.

"I když ten recept nedostanete, máte ale moc sami se najít, třeba i během toho, co budete zdolávat tuhle školu, všechny předměty a zkoušky, školní i soukromé. Mně třeba pomohly i knížky," zvedla ruku se svojí starou učebnicí. "Našla jsem v nich rady moudrých, znalosti i zábavu. A moc bych si přála je předat. Třeba tobě," zastavila se před lavicí Misty a podala knihu dívence. Naklonila se k ní blíž. "I kdyby se ti zdálo, že celý svět se proti tobě spikl, že ti nikdo nerozumí, že jsi sama a nikdo tě nevidí, nikdy to tak není. Jak jsem slyšela, jsi velmi pilná a šikovná, to ostatní přijde taky. Nemám pravdu, Rone?" otočila se ke stupínku.

"Jo, jasně. Vždyť my jsme začali tím, že mi Hermiona šíleně lezla na nervy," smál se. "No a pak…"

"Co bylo pak jste určitě slyšeli," radši ho přerušil Harry, aby Ron náhodou nezavedl řeč k věcem, o kterých se ještě v tomhle ročníku mluvit nemusí. "Ale jestli chcete něco speciálního vědět, rádi vám to prozradíme. Tak, má někdo nějakou otázku?"

Okamžitě nahoru vystřelil celý les rukou a nadšených hlasů. A všichni se otáčeli také po Misty. Trochu jí záviděli, ale upřímně – spousta spolužáků ji poprvé zaznamenala. Kdo je tahle holka?

Harry, Ron, Hermiona i Minerva ji pak potkali ještě na chodbě, když se vydali (k Ronovu výraznému uspokojení) na oběd do velké síně.

"Hádám to je poprvé, co ji vidím se usmívat," pronesla spokojeně Minerva. "No, někdy zkrátka stačí jen někomu dát vědět, že o něm víme a může pro nás být důležitý, že?"

"Já o tom rozhodně vím své," usmála se Hermiona.

"Už vás ale propustím, užila jsem si vás až až. A navíc myslím, že támhle vás někdo vyhlíží," řekla ředitelka a kývla hlavou do otevřených dveří síně, ve kterých si Hagrid mohl ukroutit krk, jak ty tři vyhlížel v roji dalších studentů spěchajících na oběd.

"Hagride!" zavolali naráz a vrhli se do jeho mohutného objetí, kam se naštěstí vešli všichni najednou.

"Nejčko budu mít úplně mokrej kapesník, vy uličníci," nepřestával je mačkat a po tváři se mu hrnuly slzy. Společně vešli do síně, zatímco Minerva ještě zase přísným pohledem varovala přibíhající, aby se chovali spořádaně.

"Málem bych zapomněl, to je ještě pro vás," ozval se vedle ní Ron a předal jí ještě jeden malý, trochu pomuchlaný balíček převázaný jen provázkem. "Ideální pro odpočinkovou lázeň," řekl jako v reklamním šotu.

Oběd naplnil všechna Ronova očekávání. Všichni tři pak krátce obešli profesory, které pamatovali, stranou nenechali ani bradavické duchy. Další hodinu a půl strávili v Hagridově roubence, kde se hromotluk dojímal tím víc, čím méně medoviny zůstávalo v láhvi, kterou otevřel. Zazpívali si s ním přinejmenším dvě tři rozverné písničky na oslavu shledání a obdivovali jeho chov kůrolezů, jimž nechal až z Dánska dopravit nádherný dub. Profesorka Prýtová s ním dokázala úplné zázraky, tak silný a košatý strom si nejnáročnější kůrolez ani neuměl představit.

Začalo se smrákat a přituhlo, podzim o sobě dával vědět, když Harry, Ron a Hermiona usoudili, že by měli vyrazit zpátky domů. Ještě dlouho se otáčeli, než jim Bradavice zmizely z dohledu a v mlze, která se na kraj snášela s večerem.

Minerva McGonagallová se dívala oknem dál, i když už je hodnou chvíli nemohla ani tušit, natož vidět. Ve chvílích, jaké jí přinesl tenhle den, cítila, že to všechno má smysl. Nelitovala ani jediného, který prožila ve zdech hradu. Ani jedné vteřiny za profesorským stolem.

Poklidila talířky se zbytky sušenek, narovnala polštáře v křesílkách, přiložila do krbu a připravila si lehký zelený čaj do nového šálku. Jen na okamžik se posadila, aby prolistovala darované knihy a překvapeně zjistila, že jsou plné i pro ni nových informací. Potěšilo ji také, že jeden celý odstavec v odborné knize byl věnován někdejšímu úředníkovi britského ministerstva kouzel z oddělení pro vymáhání magického práva, jejího muže. Knihu na té stránce založila a do krbu přidala další polínko, pořád jí bylo chladno. Rozhodla se, že v podzimních večerech, jako byl tenhle, je nejlepším způsobem, jak se rozmazlit, horká koupel s něčím voňavým.

Její měděná vana už byla plná horké vody, z níž stoupala pára. Minerva si v koupelně zapálila pár svící a chvíli si vyčítala rozmařilost, než nad tím mávla rukou. Pak si vzpomněla. Ještě, než sundala svůj plášť, z kapsy vyndala balíček. Ani ho nestihla pořádně rozmotat, když zevnitř vypadl malý lístek papíru. Návod k použití sepsal taťka dovnitř na obal, stál na něm vzkaz od Rona.

"Tedy! Pane Weasley!" zvolala Minerva, když jej rozbalila. "To byly možná moje nejhezčí narozeniny," řekla sama pro sebe do ticha a celý den si uschovala do zvláštní přihrádky své mysli. V dlani přitom svírala malou žlutou gumovou kachničku.