"Podívej, mami, už se vrátili motýli!" křičela nadšeně dcera mojí sousedky z domu. Obě jsem míjel, když jsem venčil své dva jezevčíky v parku. Mávli jsme na sebe. Pamatuji si to docela přesně, i když už to bude rok, jaro 2020...

Můj zaoceánský počin coby součást knihy Global insides - the vaccine. Mezi desítkami dalších autorů veršů, prózy a ilustrací z Belgie, Brazílie, Botswany, Bulharska, Kanady, Kolumbie, Kostariky, Dánska, Francie, Hongkongu, Maďarska, Indonésie, Itálie, Japonska, Litvy, Malajsie, Mexika, Maroka, Nikaraguy, Nigérie, Ománu, Palestiny, Polska, Portugalska, Ruska, Singapuru, Tanzanie, Španělska, Spojeného království a USA. Všechny nás na dálku propojila skvělá Debra Leea Glasheen z Wisconsinu, odkud mě na jaře oslovila s nabídkou spolupráce na třetím dílu jejího projektu, antologie Global insides. V něm dokumentuje tvorbou umělců z celého světa dobu koronaviru. Děkuji za přizvání do knihy, kam jsem přispěl svými Motýly (Butterflies)...

Motýli

"Podívej, mami, už se vrátili motýli!" křičela nadšeně dcera mojí sousedky z domu. Obě jsem míjel, když jsem venčil své dva jezevčíky v parku. Mávli jsme na sebe. Pamatuji si to docela přesně, i když už to bude rok, jaro 2020.

Bylo to krátce poté, co se z lidí naproti přes dvůr stal "Tetris" rozsvícených oken a vídal jsem je jen jako siluety za záclonami. Krátce poté, co se z části bytu stala redakce a z redakčního newsroomu zpola opuštěné místo. Z mých příbuzných a kolegů hlasy v telefonu, z mých přátel vzkazy přes messenger, z lidí, které jsem potkával jako novinář kvůli rozhovorům, rozostřené tváře videohovorů, ze sousedů plaché bytosti obávající se bližšího setkání. Krátce poté, kdy se moje příjemná samota změnila v izolaci... Nedávno jsem to vyprávěl rychlovarné konvici, chápavě dovařila vodu na odpolední kávu.

"Koronavirus se objevil v nové mutaci... Evropa má problémy s vakcinací... Počty nemocných klesají jen pozvolna... Mrtvých přibývá..." Vypnul jsem zprávy, víc už nesnesu. Zalil jsem monsteru, přes podzim a zimu přišla skoro o všechny listy - v tomhle bytě se kytkám moc nedaří. I tak jedním ze zbylých šlahounů pokývala, že chápe moje rozpoložení. Posmutněle jsem postál u stěny s fotografiemi z mých cest. Madeira, Španělsko, Bulharsko, Británie, Německo, Jordánsko... Města i pláže a příšerná vedra, kořeněné speciality a litry zmrzliny. Teď vězely zakleté v kusech tuhého papíru s pololesklým povrchem. Zdá se to tak dávno. Tikající hodiny mi poklepaly na rameno - čas venčení.

Vyšel jsem z domu do tmy, už bylo po zákazu vycházení. Naštěstí se psy ven můžu, do 500 metrů od domu, dál ani krok! Nikde ani noha, tmavé výlohy dříve plných restaurací odrážely můj obraz, silnice prázdné jako cesty kdesi na konci světa se plazily marně kolem. To bude taky rok, kdy jsem konečně pochopil ten tolik opakovaný knižní obrat 'ohlušující ticho'. První večer omezení volného pohybu osob přišlo. To ticho, které mi málem protrhlo ušní bubínky. Nezvyklé, roztahující se městem, jako by mu patřilo. Prosáklo škvírami oken, protáhlo se za mnou do bytu. Rozvalilo se na posteli a s úšklebkem si mě prohlíželo. "Co se mnou uděláš?" vysmívalo se. Bylo mi ukradené.

To tedy bylo před rokem. Od té doby se tu ticho zabydlelo, zalezlo pod skříně i mezi knihy do knihovny. Vykukuje na mě z lednice, ze sprchy i z rukávů zimní bundy. Dělám, že není. Někdy ho zatlačím do kouta hudbou, jindy filmem. Také ho zneužívám, když si čtu. Vrací mi to, když promluvím nahlas a ono zasípe: "Proč mluvíš? Stejně to nikdo neslyší..." Kohoutek nad umyvadlem se nesouhlasně rozkape. Uklidním ho otočením páky.

"Mně ticho nevadí, klid..." poznamenám. Mám vlastně výhodu, živím se psaním, a to je osamělá činnost. Vlastně ne, ne úplně. Jsem přitom obklopen tím, o čem píšu. Daleko víc než ticho, mě děsí špatné zprávy. A řev, ten řev vycházející zpoza oken sociálních sítí. Ještě před rokem jsme si drželi palce, prokazovali úctu, podporovali se a vážili si všech, kteří čelili v první linii všemu, co nám nahánělo nejasný strach. Teď? Frustrovaní, unavení, netrpěliví, urážíme se, osočujeme z hlupáctví, soupeříme o to, kdo z nás má pravdu, kdo je menší ovce, kdo má větší právo na onen strach, kdo na vzdor. Tak takoví jsme?

Svěsím ramena a vyrazím na výlet do kuchyně, namazat si chléb a možná zakousnout kousek sýra. Nebo čokoládu? Psi se v pelechu protáhnou, jeden z nich zavrní. Ručičky hodin před sebou tlačí další minuty, jako by na tom záleželo - dny jsou si tak podobné, neměnné a prázdné. Co, kromě psaní, jim dá smysl? A jak dlouho ještě budeme všichni muset čekat, až TO skončí?

Začalo další jaro, pandemie pořád trvá, lidem docházejí síly a trpělivost. Žmoulají jejich zbytky v dlaních jako použitý kapesník, jehož by se rádi zbavili, ale není kam s ním. Aspoň, že obloha je jasná, slunce hřeje, říkám si, když jdu stejnou cestou jako loni parkem. A na stejném místě jako loni, je i sousedka s dcerou. "Mami, mami!" volá holčička. "Podívej, zase se vrátili motýli!" Opravdu, jeden dva první letošní motýli se protahují po náročné proměně, křehká dekorace jarního odpoledne. A v ten jediný přeslazený okamžik, kdy malá dívenka pobíhá s rukama nad hlavou na opuštěném hřišti, mi to dochází. Když se vrátili motýli, my to zvládneme taky.

Kráčím dál, psi kolem mě, a já to vím s jistotou. Zase se to všechno vrátí. Možná to ještě potrvá, ale nakonec zase v divadelních maskérnách bude vonět pudr a opony se rozhrnou před plným hledištěm. V zákulisí koncertních sálů se budou ladit nástroje, v kinech praskat popcorn a páry svou láskou budou rušit ostatní u nejnovějších filmů. Zase budeme debatovat v hospodách a užívat si vybrané menu v restauracích, kde číšníci nebudou stíhat obsluhovat. Školy budou burácet dětmi nedočkavými konce vyučování. Všichni ti, kdo kvůli pandemii přišli o práci, zase budou, a já tomu věřím, šeptat kolegům, jak se nemohou dočkat dovolené. Z novin a večerních zpráv zmizí červená čísla. Opět budeme hubnout na pláž a v malých i velkých obchůdcích vybírat z té spousty úžasných i zbytečných věcí. Ze slova 'koronavirus' se stane jen heslo v encyklopedii a přestane být přílohou k snídani.

Ano, pořád se budeme urážet, nadávat, ale taky zase dotýkat a smát, potkávat, jen tak si povídat, líbat se a svírat cizí dlaň. Vytřepeme ticho z koberců a záclon, zaplníme ulice. Budeme víc sami sebou. Vlastně postačí, že 'budeme víc'. Budeme jako motýli, kteří až uzavřeni před vším tak samozřejmým do kukel poznali, jak křehcí jsou.

Zakoupit knihu na Amazon.com