Kouzla příběhů

Víte, klidně bychom mohli začít slovy "bylo, nebylo". Tak začínají pohádky. Jenže ono bylo, je a bude. A náš příběh rozhodně není pohádka. Vždyť přece znáte toho kluka, co bydlí o tři domy dál? A tu holčičku, která bydlí v tom novém domě kousek od obchodu? Neznáte? Možná je potkáváte každý den na hřišti nebo spíš ve škole. A tenhle příběh je o nich a možná taky trochu o vás, kdo právě posloucháte.

To bylo tak... Obě děti, kluk, říkejme mu třeba David, a holčička, pro nás Lucie, byly samy doma. Už byl večer, za oknem se šeřilo a v ulicích se dělalo ticho. Jen občas projelo auto a děti vždycky zvedly hlavu, jestli se nevrací tatínek nebo maminka z práce. Jenže pořád nešli. Počítač už děti nudil, skoro všichni kamarádi spali, tablet i mobilní telefon byly vybité, v televizi na všech programech běžely jenom zprávy pro dospěláky. Lucinka se potichu proplížila do ložnice a chvíli se bavila tím, že si vyzkoušela máminy šaty a taky růžovou voňavou rtěnku. David zase v jiném domě, v úplně jiné ulici a bytě kreslil tužkou do sešitu roboty. Jenže roboti zůstávali němí, vůbec si nepovídali a Davida to brzy přestalo bavit. Tak, co teď. Spát se jim ještě nechtělo. Hodiny tikaly a jejich tichoučké odpočítávání času krájelo dobu, než se rodiče vrátí z náročného zaměstnání na malé pravidelné kousíčky, které se hromadily, ale zábavné moc nebyly.

Zapomněl jsem vám ale říct jednu důležitou věc. Děti nebyly tak úplně samy. Oba měli prarodiče, i když David jen babičku, tatínkovu maminku. A Lucinka dědečka, což byl zase tatínek její maminky. Ti oba byli v bytě s dětmi. Davidova babička klimbala nad hrnečkem horkého čaje v kuchyni a Lucčin dědeček seděl v obývacím pokoji na gauči a ne a ne přijít na to správné číslo v Sudoku. Hlídali svoje vnoučata, a i když to vypadalo, že nevidí, neslyší a soustředí se jenom na svůj čaj a luštění, nebylo to tak. Po očku pozorovali ty dva, každý po svém, ale jen tak, aby si toho děti nevšimly.

Už ani nevím, jestli to byla první Davidova babička nebo Lucčin dědeček, domy jsou přece jen od sebe trochu vzdálené. Ale možná to byla právě babička, která dopila svůj čaj, obyčejný černý čaj s trochou cukru a citrónu, aby ji neškrábalo v krku. Chvíli oknem z kuchyně pozorovala ulici, ale nakonec pomalu vstala, a když šla odnést hrneček do dřezu na nádobí, všimla si kluka Davida, jak právě odložil tužku a zavřel všechny roboty do sešitu. Opřel se lokty o desku stolu, nakláněl hlavu zprava doleva, koukal po pokoji, co by ho tak asi zabavilo.

"Už brzy přijdou," řekla babička a David se skoro lekl. Otočil se na babičku, jen pokrčil rameny a dloubal prstem do okraje stolu. Babička se trochu chápavě, trochu pobaveně usmála. "Jestli ale chceš a nemáš zrovna nic na práci, mohli bychom spolu odhalit nějaké tajemství, chceš?"

Co náhoda nechtěla, zrovna v tu stejnou chvíli, jenom možná jinými slovy, řekl dědeček holčičce Lucii totéž. Ta neváhala ani chvilinku, znáte to - holky a tajemství. Přiběhla blíž k dědečkovi a posadila se přímo naproti němu do křesla, modré oči upřené na něj, plné očekávání.

"Taky jsem byl kdysi malý kluk, i když už se tomu dnes skoro nedá věřit, viď?" začal dědeček a Lucinka se usmála. "Ale je to tak," pokračoval dědeček. "Byl jsem možná menší než ty a určitě jsem měl mnohem méně možností. O světě jsem věděl jenom to, že je kulatý a obrovský. Neměli jsme televizi a dokonce ani telefon. Už tenkrát ale byl rozhlas po drátě, jako dnešní rádio, jenom trochu jinak. Ale hlavně, měl jsem taky dědečka a babičku a ti měli spousty kouzelných malých hranatých věcí."

Holčička sice moc nevěřila, ale stejně napnula uši, aby jí neuniklo ani slovíčko.

"Ty věci se jmenují knížky," řekl dědeček a hned si všiml, jak Lucinka protočila oči. "Víš, knížky, to nejsou jen učebnice, návody a dlouhé smutné příběhy, které se musejí povinně číst ve škole. Jsou to vlastně dvířka, která otevírají různé světy. Ne však každému. Když si je zamiluješ, nebudeš už nikdy sama, i kdyby všechny kamarádky odjely na prázdniny, i kdyby všechny počítače a telefony najednou zmizely." Holčičce se to moc nezdálo, ale na druhou stranu - dědeček mluvil vážně, přece by si nevymýšlel.

Kluk David, který mezitím přisedl ke stolu a naslouchal babičce, byl ještě o trochu nedůvěřivější. Ale babička se nedala.

"Viděla jsem, jaké pěkné obrázky jsi kreslil do sešitu. To byli roboti, že? No, těmhle věcem zase tak moc nerozumím, ale jedno vím. Je spousta knížek o robotech a oni jsou v nich živí. Někdy zlí, někdy dobří - docela jako lidé." To už Davida zajímalo - živí roboti! "Knížky mají tu moc, že dokážou oživit jakýkoli svět, to, co právě chceš prožít. Můžeš být špion na tajné misi, voják stojící proti přesile nepřátel, astronaut ztracený mezi vesmírnými bytostmi nebo klidně inženýr, vytvářející nový důmyslný stroj, který bude úplně jako ty."

"Královna z dalekých krajů, čarodějka i princezna, upír i víla, která plní lidská přání lusknutím prstu..." vypočítával zase dědeček Lucince. "Co bys tomu řekla, prožívat každý den velká dobrodružství při čekání na autobus? Nebo večer, když úkoly budou hotové a hodiny ukážou tu krátkou chvíli před spaním? Vždycky, když takový okamžik přijde, kdy se bude zdát, že není co dělat, ty můžeš běžet savanou se lvy a tygry po boku, odhalovat podmořská království nebo poznávat jiné děti, ty které žijí v knížkách, a že jich je! Některé napsali spisovatelé už dávno, ale jiné děti prožívají příběhy hodně podobné těm tvým."

Lucinka pokrčila čelo, jako pokaždé, když nad něčím přemýšlela. Začala zvědavě pomrkávat někam za dědečka, přímo tam, kde měla maminka s tatínkem knihovnu.

"Jenže ty příběhy končí," řekla a pokrčila rameny.

"A to je právě to nejkrásnější," usmál se dědeček. "Protože vždycky víš, jak to dopadlo. A když se ti ten konec nelíbí, můžeš si klidně vymyslet svůj vlastní. Můžeš přemýšlet a v tom nádherném světě vytvářet nové konce. A když si nějaký z těch příběhů zamiluješ natolik, že se s ním nebudeš chtít rozloučit, může v tobě zůstat navždycky a pořád pokračovat dál, jak dlouho budeš chtít. No není to skvělé?" Lucinka nadšeně kývala.

I kluk David v kuchyni, kde babička rozsvítila světlo. Babička nic neřekla, jen si dala prst na ústa a na chvilku zmizela ve svém pokoji. Když se vrátila, v rukou měla tři malé, hodně ohmatané knížky.

"Tohle je knížka, kterou dal kdysi mě můj tatínek. Tvůj pradědeček. Jmenuje se 'Bílá velryba' a napsal ji pán, který se jmenoval Herman Melvill. Je moc krásná, ale ještě si na ní budeš muset pár stránek počkat. Ale dobrodružství, které ti ukáže, jak může být kluk jako ty odvážný je tady," vzala druhou knihu. "Tenhle příběh se jmenuje 'Ostrov pokladů'. Nádherné dobrodružství pro každého správného kluka napsal pan Robert Louise Stevenson. Jenže stejně si myslím, že bys mohl začít úplně jinou knížkou." A babička sáhla konečně po třetí knížce, na které byly moc hezké obrázky.

"Tohle je 'Devatero pohádek' od Karla Čapka, což byl pán, který měl moc rád různé příběhy a uměl je také moc hezky vypravovat."

Kluk David po knížce sáhl, obracel stránku za stránkou.

"Víš, babi, jedna holčička ve škole jí četla a moc se u ní prý nasmála. Jenže pohádky jsou jenom pro prťata," zašklebil se David.

"To se jenom tak říká," zavrtěla babička hlavou. "Pan Čapek napsal úplně jiné pohádky, ve kterých je spousta legrace a uvidíš, že ti pootevřou ty kouzelné dveře, abys sám mohl odhalit kouzla příběhů, která knížky pečlivě ukrývají ve svých obálkách."

"A, babičko, nemohla bys mi nějakou přečíst? Jenom než se vrátí maminka s tátou," řekl David. Babička se jenom usmála a začala listovat.

Teď už nevím, jestli i dědeček Lucinky našel stejnou knížku a stejný příběh, ale to není důležité. Skutečně důležité je to, že i vy máte právě teď na dosah klíč k příběhům plným fantazie, lásky i nenávisti, dobra i zla a až časem zjistíte, že ony se vlastně ty dospělácké knížky zase tak moc neliší.

Slyšíte? To se otevírá brána příběhů, které chtějí být odhaleny. Tak se tiše posaďte nebo se uvelebte tam, kde právě teď jste a - jen poslouchejte.